Krev, stíny a nesmrtelný král | Šarlatový závoj #1

Vítejte zpět v temném a podmanivém světě Belterry, kde hranice mezi životem a smrtí začíná nebezpečně blednout. Pokud se chystáte otevřít pokračování osudů Célie Tremblayové, ale detaily jejího prvního dobrodružství se vám už po delší době rozmlžily, jste na správném místě. Připravili jsme pro vás kompletní shrnutí děje Šarlatového závoje, které vás provede všemi klíčovými okamžiky i zásadními zvraty – od tajemných vražd až po mrazivé setkání s králem upírů. Tato podrobná rekapitulace vám umožní na příběh plynule navázat, abyste se do dalšího dílu mohli ponořit bez zbytečného tápání v minulosti.

Autor/ka: Shelby Mahurin

Série Šarlatový závoj shrnutí:
#1 Šarlatový závoj (tato stránka)
#2 Stínová nevěsta

Vše pod tímto textem obsahuje spoilery.

Návrat do Belterry po smrti Morgane

V příběhu sledujeme Célii Tremblayovou, první ženu v řadách lovců (chasseurů) v království Belterra, která žije ve stínu smrti své sestry Filippy a hrůzné zkušenosti s čarodějnicí Morganou le Blanc. V prologu si jako dítě vyslechne od chůvy Evangeline děsivou pohádku o Les Éternels – „Věčných“, bytostech bez srdce a duše, které touží po krvi a smrti – a společně s Filippou si slíbí, že jedna druhou nikdy nenechá padnout do rukou magie. Filippa však později zemře a Célii od té doby pronásledují noční můry, v nichž se ocitá zavřená s mrtvou sestrou v rakvi, rozbíjí se jako porcelánová panenka a nemůže uniknout temnotě.

V současnosti Célie slouží jako lovkyně a zároveň je zasnoubená s kapitánem Jeanem Lucem Toussaintem. Chce dokázat, že mezi lovce opravdu patří, ale kvůli svému pohlaví, traumatům a fyzickým limitům ji většina bratří bere jako ozdobu a „porcelán“, který je třeba chránit. Snaží se fungovat jinak než druzí – místo brutální síly volí promyšlené, co nejméně kruté postupy. To se ukáže hned na začátku, když vymyslí složitý plán, jak humánně odchytit šotky, rozverné magické skřítky, kteří ničí sedlákovi pole: vyrobí malované klece z vrbového dřeva a naláká je na víno. Lovci se jí smějí, klece jí rozebírají a nakonec chytí většinu šotků holýma rukama – jen jediný, drobný tvor, kterého Célie polapí, se jí dotkne, a ona v hlavě uslyší jeho jméno „Slzy jako hvězdy“. Jean Luc trvá na tom, že šotci nemluví a nemají jména, a Célie se znovu cítí, jako by její vnímání světa – i její dobré srdce – bylo jen k posměchu.

V soukromí vztahu s Jeanem Lucem Célie bojuje s jiným typem bolesti. Jeho péče a cit je skutečný, ale čím dál víc ho pohlcují tajné schůzky s arcibiskupem Achillem a záhadné „naléhavé“ záležitosti, o kterých Célii nesmí nic říct. Kdykoli se ptá, slyší stále stejné: „To se tě netýká, nelam si s tím hlavu.“ To ji utvrzuje v pocitu, že je v církvi chápána jako někdo, koho je třeba chránit před pravdou, a ne jako plnohodnotný partner. Noční můry po Filippině smrti, kdy se znovu a znovu ocitá s mrtvou sestrou v rakvi a má pocit, že ji magie doslova roztrhá, oslabilily její psychiku a v očích lovců ji staví do role křehké, nestabilní ženy – přesně té „porcelánové panenky“, jak sama sebe ironicky nazývá.

Naději a radost jí přináší příjezd přátel z minulých událostí: Lou le Blanc, Reida, Coco a Beaua, krále Belterry. Přijdou za ní do Věže se sladkostmi z Panovy cukrárny, vínem a kartami, aby s ní v přátelském duchu oslavili blížící se narozeniny, hráli taroky a na chvíli jí připomněli, že je víc než jen lovkyně a snoubenka. Lou a Coco používají magii lehce a přirozeně, což je v ostrém rozporu s tím, jak se k ní staví církev – i když se řád lovců po bitvě o Cesarine změnil a zrušil heslo „nenecháš čarodějnici naživu“, Jean Luc je při každém magickém triku viditelně napjatý. Přesto večer s přáteli Célii ukáže, že existuje prostor, kde ji lidé berou jako sobě rovnou, smějí se s ní a sdílejí s ní vzpomínky i strachy. O to bolestnější je, že Jean Luc nakonec i tenhle večer opouští s omluvou, že „musí něco dodělat pro Achilla“.

Célie se rozhodne, že se nenechá odstavit a půjde trénovat jako ostatní lovci. Brzy ráno tajně zamíří na cvičiště, ale její snaha skončí veřejnou šikanou: Frederic ji před všemi zesměšní, nutí ji zvedat těžký meč, který nezvládne, a dává jí jasně najevo, že mezi lovce nepatří. Jeho posměšky o tom, že by se měla vrátit do knihovny a krbu, cílí přesně na její nejhlubší nejistoty. Když ji hrubě povalí do bláta a v závěru vzteky přiloží dýku k hrdlu, zasáhne Jean Luc, Frederica násilně odtrhne a před celým dvorem připomene, že právě Célie pomohla porazit Morganu le Blanc a zachránit království. Vyhrožuje, že každého lovce, kdo se takto chová, nechá vyhodit. Jenže hned vzápětí Célii odvede do komory, kde jí zase zakáže trénovat s ostatními a trvá na tom, že pokud vůbec, učit ji bude jen on. To v ní ještě prohloubí dojem, že se pro něj bude navždy pohybovat v rozporu – příliš výjimečná, aby ji mohli ignorovat, ale nikdy dost rovnocenná, aby s ní zacházeli jako s ostatními.

Arcibiskup Achille přidá další vrstvu pochybností, když jí ve vstupní síni řekne, že žádná volba – ani ta stát se lovkyní – nemusí trvat navždy, a že její štěstí má stejnou váhu jako štěstí Jeana Luca. Nenápadně se dotkne otázky, zda Célie opravdu chce být lovkyní, nebo jen naplňuje očekávání ostatních. Zároveň jí naznačí, že v království se děje něco znepokojivého „s těly“, ale Jean Luc informaci okamžitě utne s tím, že se jí to netýká.

Rozhozená Célie se rozhodne navštívit hřbitov za katedrálou Saint-Cécile, kde jsou nově vztyčené náhrobky padlých z poslední bitvy, včetně symbolického náhrobku Filippy. Vezme vozík plný karmínových růží, které má klást na hroby jako poctu padlým – a možná také jako způsob, jak „uklidnit“ mrtvé. Atmosféra hřbitova je tísnivá, půda se jí zdá „hladová“ a její kůň Cabot je zneklidněný. Když Célie položí květiny na sestřin hrob, mluví k ní v duchu, snaží se sama sebe přesvědčit, že ve Věži a s lovci zvládne žít dál. Pak ale Cabot v panice uteče, vozík strhne a růže se rozsypou po hřbitově. V Céliině vnímání začnou okvětní lístky černat a rozpadat se, jako by živou barvu z nich vysálo něco neviditelného.

Právě v té chvíli objeví tělo. Uprostřed hřbitova leží na jednom hrobě naaranžovaná mladá žena – Babette, bývalá kurtizána z domu madame Labelle, která s nimi kdysi bojovala proti Morganě a pomohla zachraňovat děti. Její pokožka je bezkrevně bledá, téměř bílá, ruce má sepnuté na hrudi, v dlaních stisknutý stříbrný křížek. Na krku má dvě malé, čisté ranky, ale nikde kolem není krev, jako by z ní nějaká bytost všechnu vysála. Célie jí zavře oči, přehodí přes tělo svůj zelený plášť, aby ji nenechala „nahou“ a zranitelnou, a v šoku běží ke vstupní bráně pro pomoc.

Na cestě však narazí do cizího muže. Je až nenormálně bledý, ledově chladný na dotek, má stříbřitě lesklé vlasy a černé oči, které ji sklouznou po těle s chladnou zvědavostí. Jeho přítomnost Célii okamžitě děsí – působí studeněji než samotná Babettina mrtvola. Když mu vysvětluje, že na hřbitově leží mrtvá žena bez krve, mluví skoro hystericky; on její popis komentuje s ironií a naznačuje, že „mrtví ji volají“. Célie se ho ptá, proč vlastně „číhá“ před hřbitovem, a vnímá ho jako podezřelého – v kombinaci s dětskou legendou o Les Éternels a rankami na krku mrtvé si v duchu skládá obraz predátorské bytosti, která se živí krví.

V tu chvíli dorazí Jean Luc. Célie instinktivně sáhne na jeho meč a rychle mu řekne, že našla Babette mrtvou a že je přesvědčená, že tenhle muž s tím má něco společného. Jean Luc na nic nečeká, tasí balisardu a vrhne se dopředu, ale než k cizinci dojde, ten prostě zmizí – nezůstane po něm nic než zvadlý karmínový růžový květ na zemi. 

Bezprostředně po nálezu mrtvé Babette panuje v Cesarine chaos: lovci a konstáblové pátrají po bledém cizinci, zatímco tělo se odváží z hřbitova a Jean Luc organizuje vyšetřování. Célie zoufale chce pomáhat – nabídne se, že zajde za Lou, chce uklidňovat dav, sbírá růže jako důkaz –, ale Jean Luc ji systematicky odsunuje a ostatní lovci ji doslova odstrkávají, jako by byla přítěž. Když jí kapitán přímo rozkáže vrátit se do Věže „jako chasseurovi“, Célie poprvé vědomě poslechne čistě jako voják – ale vnímá, že zároveň ztrácí pozici rovnocenné partnerky i snoubenky a začíná pochybovat, jestli zasnoubení nebyla chyba.

Ve Věži ji dál sžírá vztek a proto se vydá Jeana Luca sama hledat. V podzemním poradním sále tajně vyslechne poradu: Reid shrne, že v posledních třech měsících jde o sériové vraždy – všechny oběti (čarodějky, loup garou, meluzína i člověk) byly nalezeny bez krve a se dvěma rankami na krku. Lou a Coco tvrdí, že to není dílo Dames Rouges, a žádají, aby byla Célie přizvaná, protože našla tělo a je lovkyně; Jean Luc však opakuje, že „se jí to netýká“, a před všemi popíše její noční můry, strach z tmy a „křehkost“ po traumatu s Morganou, aby zdůvodnil, proč ji chce držet mimo. Právě tato zrada – že její nejbližší o ní mluví jako o slabém článku a přitom rozhodují beze ní – Célii zlomí a zároveň v ní probudí aktivní hněv.
​
Vtrhne do sálu, konfrontuje krále Beaua, Lou, Coco, Reida i Frederica a vynutí si přístup k materiálům: prohlíží si náčrtky všech obětí, ale cítí jen, že ji všichni chtějí „řídit“ místo toho, aby s ní počítali jako s partnerem. V následné hádce v knihovně se s Jeanem Lucem definitivně rozpadá jejich iluze partnerství: Célie mu vyčte, že ji chce mít jako porcelánovou panenku za sklem, že jí nedůvěřuje a že ona sama zabila Morganu, tedy má právo rozhodovat o svém životě. Jean Luc jí bolestně odsekne, že Morganu ve skutečnosti dorazila Lou, že Céliin zásah byl spíš štěstí, na které se nedá spoléhat, a že jako kapitán nemůže chránit království, pokud se zároveň bojí o její bezpečí. Tím Célii bere poslední zbytek sebehodnoty jako lovkyně i spolubojovnice a ona si strhne zásnubní prsten, schová ho do kapsy a v sobě si tiše zformuluje cíl: dokázat mu, že se mýlí.

Namísto návratu do Věže proto zamíří do parku Brindelle – k rodnému domu a místu jedné z vražd. Zjišťuje, že posvátné stříbrné stromy v Brindelle jsou mrtvé, drolí se na černý prach stejně jako růže na hřbitově, což potvrzuje, že země i magie v Belteře jsou „nemocné“ a vrah svým způsobem vysává život z krajiny. Lou ji v parku dostihne, přinese jí plášť od Coco a Célie jí naplno vyčte, že právě ona – jako svědkyně všech jejích hrůz – měla pochopit, jak moc Célie potřebuje, aby ji někdo viděl jako silnou, ne křehkou. Lou se bez vytáček přizná, že pochybila, omluví se, připomene, že bez Célie by Morgana zabila ji samotnou, a nabídne jí, že „prokleje“ Jeana Luca, pokud to Célie bude chtít – čímž mezi nimi obnoví důvěru a Célii aspoň částečně vrátí pocit, že někam patří.

Obě pak přejdou nový most přes trhlinu po bitvě o Cesarine, Lou Célii znovu láká k sobě domů na přespání, víno a společnost Reida, Beaua, Coco i Melisandre, ale Célie nakonec Lou přesvědčí, aby šla napřed; sama potřebuje „pár minut na vzpamatování“ a dostává od Lou nůž jako pojistku. V tu chvíli Célie z dálky pozoruje svou matku, která vychází z domu, a vnitřně se zmítá mezi touhou vrátit se domů a pocitem, že tam už nedokáže dýchat – a právě v tom okamžiku na ni v parku zaútočí stín a jediným úderem ji srazí do bezvědomí.
​
Célie se probudí v absolutní tmě v luxusní, ale bezútěšné kajutě na lodi, kde ji oslovuje podivně šarmantní a nebezpečná žena Odessa. Brzy se ukáže, že je na lodi společně s bledým cizincem z hřbitova, který se jmenuje Michal a velí celé posádce. Célie pochopí, že se stala náhodnou obětí chybné identifikace – mají za to, že jde o Coco, „Princesse Rouge“: má černé vlasy, karmínový plášť a je blízkou společnicí Lou, zatímco skutečná Coco je někde jinde. Z útržků rozhovoru Célie pochopí, že Michal a Odessa znali Babette a že ji zabili právě proto, že byla Dame Rouge – a teď chtějí stejným způsobem dostat Coco.
​
Célie se instinktivně snaží lhát – vydá se za Cosette Monvoisinovou, zkouší improvizovanou legendu o dětství v L’Eau Melancolique a vztahu k Beauovi – ale Michal je neústupný, systematicky ji testuje otázkami a s ledovým klidem vyvrací její lži. Když se pokusí využít nůž schovaný v rukávu a zaútočí na něj, ukáže Michal, že je jiný než čarodějky a lovci: pohybuje se nepřirozenou rychlostí, bez námahy jí vezme zbraň, použije ji proti ní a donutí ji čelit tomu, že proti němu fyzicky nemá šanci. Célie se pokusí utéct na palubu a skočit přes palubu do moře, aby se raději utopila, než aby zemřela jako Babette, ale zjistí, že loď je daleko od břehů a posádka – námořníci se stopami kousnutí na krku – jsou mentálně ovládáni a mechanicky vykonávají práci, aniž by skutečně vnímali své okolí.
​
Michal její zoufalství využije: přidrží ji nad ledovou vodou jen za zápěstí a doslova jí spočítá, že jako špatná plavkyně by ji hypotermie zabila během několika minut. Když jí demonstrativně nechá sklouznout níž, Célie instinktivně zatouží žít, a tím Michal krutě odhalí, že její údajná touha po smrti je jen zoufalý vzdor. Poté před ní předvádí plný rozsah své moci: jediným gestem donutí všechny námořníky vylézt na zábradlí a stát v řadě připravené skočit do moře, čímž Célii jasně ukáže, že jakýkoli další pokus o útěk by znamenal smrt desítek nevinných, za kterou by se cítila odpovědná.
​
Postupně se skládá obraz: Michal je upír (Les Éternel) – bytost, která vysává krev obětí a zároveň z nich dělá jakési „prázdné nástroje“, které může dál ovládat. Kromě toho zjevně cítí, že Céliina magie není čistě lidská: nevoní jako krevní magie Dames Rouges, ale ani jako obyčejná smrtelnice, a opakovaně naznačuje, že na ni „Smrt možná už jednou sáhla“. V závěru jejich souboje vůlí Célie ztratí i poslední zbytky jistoty – Michal jí sebere zásnubní prsten i Babettin křížek, prsten pozná jako znak lovkyně a z toho, co o ní zjistil, odvodí, že je Jeanne-Lucova snoubenka a chasseur, ne Cosette. Nakonec se před ní poprvé usměje plným „pravým“ úsměvem a odhalí dlouhé špičáky, čímž Célie definitivně pochopí, že se ocitla tváří v tvář tomu, čím je děsili už v dětství: Les Éternel, „Věčný“, který má na svědomí sérii bezkrevných vražd.
​
Děj se přesouvá na tajemný ostrov Requiem, kam Michal Célii unese na své lodi, aby ji použil jako návnadu na Coco a zároveň kvůli zvláštní schopnosti, kterou v ní vycítí. Célie cestou vzpomíná na poslední hádku se sestrou Filippou a uvědomuje si, že Pip by nikdy „nevzdala boj“, což ji nakopne k rozhodnutí, že se taky nesmí zlomit.

Requiem je skrytý ostrov u východního pobřeží Belterry, který na žádné mapě neexistuje a který Michal magicky drží mimo vědomí světa. Žijí tu společně čarodějnice, loup garou, meluzíny i lidé – všichni sem přivedení předky, kterým kdysi dal údajnou „možnost volby“, a jejich potomci tu žijí pod nadvládou upírské královské rodiny. Célie vidí holčičku-meluzínu s ploutvemi, vlkodlaka na tržišti, čarodějnici léčící ránu námořníkovi, obchody prodávající lahvičky krve různých bytostí a všudypřítomné kočky, které tu fungují jako „strážci mrtvých“. Zjišťuje, že ostrov i země jsou nemocné – vidí, jak se jí zdá krvácet mech, jak se drolí stromy v Brindelle, jak magie půdy něco vysává, a kočky i místní naznačují, že přišla v době, kdy se v Requiem něco hluboce porouchalo.
​
Upíří elita je zosobněná dvojčaty Petrovovými: Odessou a Dimitrim. Odessa je brutálně praktická a krutá – bez mrknutí oka vytrhne Věčnému Christovi jazyk, když zpochybní Michalovu vládu, a chladně prohlašuje, že příště ho donutí ho sníst, přičemž Christa nechají krvácet v uličce jako varování. Dimitri je její líbivější, „šarmantní“ protějšek, který se rád baví, flirtuje a snaží se být Céliin spojencem, ale i u něj je cítit vina a ambivalence – např. když se snaží zakrýt, že krev po chodbě patří někomu, koho právě odčerpali. Oba jsou příbuzní Michala a nosí jeho autoritu v krvi, zároveň však s ním nemají zcela harmonický vztah, což se projevuje v tom, jak se ho bojí i jak o něm mluví za zády.
​
Célie dostane v hradu vlastní komnatu – obrovskou, prázdnou, zapečetěnou, bez světla – a musí čelit kombinaci klaustrofobie, temnoty a traumatu z rakve, což eskaluje do panického záchvatu, kdy v úplné tmě skoro nezvládá dýchat. Když se snaží dostat ven, skrz klíčovou dírku uvidí stříbrné světlo, slyší housle a před očima jí v prázdné chodbě „korzuje“ průvod duchů – tanečníků, vězňů s řetězy, žen s šaty z jiných dob, kteří mizí ve zdi. Poslední duch, krásná žena, si Célii všimne, podívá se jí do očí skrz klíčovou dírku a řekne „Et voilà, tak tady jsi“, což Célii doslova zhasne svět a ona omdlí. Michal později přizná, že valčík nad ránem vnímal jako „podivnou energii“ v hradě a ve své pracovně našel stopy duchovského řádění, ale duchy nikdo jiný neviděl – což posiluje dojem, že Célie má unikátní vazbu na mrtvé.
​
Při „hře na otázky“ v Michalově pracovně se ukáže, že si o Célii zjistil prakticky všechno – rodiče, Filippu, Reida, zasnoubení s Jeanem Lucem, zásah proti Morganě – a systematicky to používá k tomu, aby ji rozložil. Vyčte jí, že „neoprávněně“ přisuzuje sobě smrt Morgany, naznačí, že její láska k Reidovi a zasnoubení s jeho přítelem jsou jen další vzorce bolesti a kompenzací, a neustále ji oslovuje „kočičko“, čímž ji shazuje. Zároveň na ni tlačí, aby mu řekla, co je zač – protože cítí, že její magie není čistě lidská ani čistě krevní – a obzvlášť ho zajímá, jak přivolala duchy. Célie tvrdohlavě popírá, že by duchy vědomě vyvolala, ale přizná, že je viděla, a Michal z toho vyvozuje, že může být klíčem k jejich využití.
​
Naopak Célie si z jejich dohody vydobude aspoň to, že Michal přizná motiv: Coco chce jako „princeznu krvodějek“ použít k pomstě na Dames Rouges, které mu kdysi vzaly něco cenného. Zároveň prozradí, že poslal do Cesarine pozvánku na maškarní bál na Requiem v předvečer Všech svatých – tedy za devatenáct dní – kam má přijet Coco, Lou, Reid, Beau a spol., aby je mohl chytit v jedné pasti. Célie pochopí, že je jen návnada: drží ji na ostrově, protože věří, že Coco za ní přijde, a zároveň si myslí, že Célie dokáže znovu přivolat duchy a on může tuhle sílu zneužít.
​
Ve snaze získat aspoň nějakou výhodu Célie prohledává svou zaprášenou komnatu, která je plná starých knih o nekromancii, duchách a magii, ale naráží spíš na náhodné spisy než na „návod, jak zabít upíra“. Déle vydržet v izolaci ale nedokáže, a tak přijme nabídku dvojčat Petrovových: Odessa jí zajistí koupel a šaty, Dimitri snídani, a oba ji tajně vezmou z hradu dolů do Starého Města, i když to odporuje Michalovu zákazu. Célie ví, že ohrožuje vlastní život, ale zároveň cítí, že právě v kontaktu s obyvateli Requiem a upíří rodinou může zjistit jejich slabiny a najít způsob, jak se bránit.
​
V ulicích Starého Města – starobylé čtvrti, kde smějí žít jen upíři a nejprivilegovanější bytosti – se ukazuje další podoba hrozby: ovládání. Když Célie chce vědět, co to je, Odessa jí to bez okolků předvede: „zakousne“ se jí pohledem do očí, ovládne její vůli a prostě se zeptá, jak plánuje upíry napadnout před svátkem Všech svatých. Célie proti tomu instinktivně bojovat nedokáže; v euforickém teple poslušnosti klidně vyklopí, že chce varovat Coco, zmanipulovat Dimitriho, naučit se zabíjet Éternels a vyvraždit celou královskou rodinu. Jakmile Odessa ovládání pustí, Célie se zhroutí do studu a paniky – nejen že její plány nejsou nejmenší tajemství, ale teď už ví sama na sobě, jak děsivě snadno může být lidská vůle zlomena.
​
Odessa a Dimitri však reagují překvapivě měkce: Dmitri Célii ujistí, že on ani jeho sestra jí neublíží, i když ji považují za směšně naivní, a zároveň jí říká, že reálně nemá šanci Éternels zabít a že jediným okamžitým rizikem je Michalův hněv. Přesto ji vezmou k dvornímu krejčímu Monsieur Marcovi, aby jí k narozeninám zařídili novou garderobu a šaty na maškarní ples o předvečeru Všech svatých. Boutique je napůl rozpadající se, napůl kouzelný – zarostlý kouzelným břečťanem, s masožravými květy modrovouse a s mluvícím kocourem D’Artagnanem, což je Marcův bratr, jehož duše byla po smrti uvězněna v kočičím těle jako trest za svedení krejčího ženy. Marc Célii posuzuje profesionálním, až krutým okem, kritizuje její staré šaty a vzápětí je nazve „ubývajícím měsícem, svitem hvězd na motýlích křídlech“, když vidí, kolik citlivosti má pro barvy a kontrasty – čímž ji nečekaně uzná jako „svůj typ zákazníka“.
​
Klíčová je scénka kolem stříbra: když Célie výslovně požádá o stříbrnou látku na šaty, v obchodě to „ztuhne“ – asistenti znehybní, Marc hystericky trvá na tom, že stříbro je na Requiem velmi omezeným zdrojem, v jeho butiku je úplně vyprodané a další dodávky přijdou až ve svátek Všech svatých, kdy se otevřou hranice. D’Artagnan to potvrdí ironickými poznámkami a celá scéna Célii přesvědčí, že stříbro je pro upíry kritické tabu – a tedy pravděpodobně zbraň nebo slabina, kterou všichni skrývají. Od té chvíle začne vnímat nedostatek zrcadel, stříbrných šperků a detailů po celém ostrově jako vědomý, systematický úkrok.
​
V butiku se ukáže i další záhada: Célii dál pronásleduje neviditelný šepot „Mariée…“, tlak v hlavě a pocit cizí přítomnosti, kdykoli se přiblíží duchové. Když velký černý kocour D’Artagnan začne mluvit o „duších“ a nazve ji „nevěstou“, Célie pochopí, že kočky – jako strážci mrtvých – vidí totéž, co ona, a že její propojení s přízraky není náhoda. D’Artagnanova přítomnost i jeho příběh (otrava a zakletí do kočičího těla) navíc dokazují, že upíry lze zabít – nebo alespoň smrtelně zranit – a že jed nebo magie dokáže jejich duši uvěznit.
​
Po návratu z butiku je Célie konfrontovaná s Michalem, který na ně čeká před obchodem. Odhalí, že o jejím výletu věděl, že ji sleduje a že Dimitri s Odessou porušili rozkaz – Dimitri za to má slíbenou noční dohru v Michalově pracovně. Michal znovu používá Célii jako páku – varuje ji, že její blízkost k Dimovi znamená pro upíra nebezpečnou „sladkou posedlost“, a naznačuje, že lidská krev ho normálně neláká, ale její krev je zvláštní, „nezředěná“. Mezi řádky přizná, že čtyři magické oběti a jeden člověk zemřeli jeho rukou – lidskou oběť „vykrvil“ přesně proto, aby otestoval rozdíl.

Místo ústupu ji pak odvede do divadla L’ange de la Mort – Anděla smrti –, o kterém tvrdí, že je trhlinou mezi říší živých a mrtvých. Célie se snaží odmítat, bojí se tmy a duchů, ale Michal ji doslova odnáší dovnitř, zamkne dveře a nechá svítit jen sochy královské rodiny držící svícny. Celý čas trvá na tom, že závoj mezi říšemi se ztenčil až s jejím příchodem a že chce, aby přivolala duchy znovu, protože on sám je vidět ani slyšet neumí. Když tlak v její hlavě vrcholí, Célie upadne do paniky, začíná hyperventilovat a vnímá desítky přízračných herců, kteří na jevišti hrají scénu z Shakespeara a pak ji oslovují přímo: „nevěsto“, „nůž v závoji“ a varují ji, že ji hledá „muž ze stínů“, který cítí její krev.
​
Tím se potvrzuje, že duchové ji znají jménem, že jí rozumějí a že vidí hrozbu, kterou ona i živí nechápou – neidentifikovanou temnou postavu spjatou s její krví. Michal, který má čich na krev i magii, duchy nevidí a křečovitě se snaží z ní dostat, co říkají a kolik jich je, zatímco Célie se hroutí a nakonec se zhroutí přímo jemu na hruď. On ji přitom paradoxně zachraňuje před vlastním druhem: upozorní, že pokud nezpomalí tep, přiláká všechny upíry v okolí, kteří ji roztrhají, a učí ji zpátky dýchat. Zároveň se poprvé explicitně ukáže, že Michal ji potřebuje – její schopnost vidět a slyšet mrtvé má pro něj cenu, kterou nedokáže nahradit vlastní mocí.
​
V Cesarine Lou a Coco spolu s Céliinou matkou a Jeanem Lucem horečně pátrají po jejím zmizení. Vidíme, jak maman Tremblayová vybírá Céliiny věci pro čarodějnické věštění, jak dává lovcům ultimátum, že věž rozseká na třísky, pokud Célii nenajdou, a jak Lou s Coco očarovávají ptáky a prasata, aby stopovala Céliiny stopy. Zároveň Jean Luc přinese zprávu, že někdo ukradl Coco rodinný grimoár – zásadní knihu Dames Rouges – což naznačuje, že upíři nebo jiný nepřítel se chystají použít krevní magii proti nim. Célie sama se v jednom snu ocitá jako „duch“ ve svém pokoji ve Věži, vidí a slyší Lou, Coco i matku, ale nedokáže se jich dotknout ani na sebe upozornit – a duchové ji odtamtud doslova „strhnou“ zpět, jako by jí naznačovali, že teď patří jinam.
​
Když se probudí, je opět v Requiem – v pokoji plném tisíců svíček, které jí Michal nechal přinést, aby se nebála tmy. Rozhodne se znovu oslovit duchy, tentokrát vědomě, a přizve je k dohodě: pokud jí pomohou dostat se z ostrova dřív, než přijde maškarní bál, bude to výhodné i pro ně. Nejprve ji ignorují, až když v návalu vzteku mrští po pokoji knihou Jak obcovat s mrtvými, roztrhne tím doslova závoj – kniha mizí v jakési trhlině a z ní vyleze duch dívky jménem Mila Vasiljevová. Mila byla za života upírka – členka Michalova covenu – a teď je duch za závojem, v říši mezi světem živých a mrtvých.
​
Mila Célii vysvětlí, že tahle mezisféra je prostředníkem mezi říší živých a říší mrtvých, že duchové vidí jak do Céliina světa, tak „dál“, a že teď už ani tahle říše není bezpečná: popel, který padá místo kouře, jed v čaji, rozpad látek – to vše je projev temnoty, která se šíří. Naznačí, že Célie je „nevěsta Smrti“ – panna, které se Smrt jednou dotkla a pustila ji, takže je schopná přecházet mezi říšemi, ale nikdy nebude úplně patřit do žádné z nich. Zároveň varuje, že někdo – muž zahalený smutkem – potřebuje Céliinu krev a duchové cítí, že přichází skrz temnotu, která požírá svět; duchové se bojí, ale konkrétní jméno neznají – jen to, že ten muž není samotná Smrt. To, že Mila upozorní na jed v čaji dřív, než se ho Célie napije, a že jí otevřeně říká, že „musí z ostrova pryč, než si pro ni přijde“, naznačuje, že část mrtvých stojí na její straně a nemá v úmyslu ji obětovat.

Po prvním vědomém přechodu „za závoj“ se Célie vrací do těla a okamžitě naráží na Michala, který ji navštívil v pokoji. Jiskří to mezi nimi ironií, strachem i nechtěnou přitažlivostí: Michal ji provokuje narážkami na to, že ji mohl svléknout, nazývá ji „dobrým vínem“ a zkoumá její reakce, zatímco Célie mu odsekává a odmítá projevy vděčnosti za svíčky, které jí nechal donést. Zároveň Michal odhalí, že jí dovolí volný pohyb po hradě, ale výslovně ji varuje, aby se nepokoušela utéct, protože ostrov je nebezpečný a on bude mít práci jinde. V jejich rozhovoru je klíčové, že Michal si skládá Céliinu nyktofobii jako spouštěč: pokaždé, kdy byla v absolutní tmě a na hraně paniky, se závoj mezi říšemi ztenčil a duchové manifestovali, což bere jako důkaz, že její strach je klíčem k její schopnosti procházet mezi světy.
​
Célie to vnímá s odporem – má pocit, že ji Michal chce znovu a znovu týrat tmou, aby si vynutil kontakt se světem mrtvých – ale zároveň jí to zapadne i do Milina vysvětlení, takže tenhle mechanismus začne brát vážně. Když Michal z vděčnosti za její výkon v divadle přinese smaragdové šaty od Marca a snaží se naznačit „nový začátek“, Célie ho opět odmítne, řekne mu do očí, že žádný dar nemůže odčinit to, co udělal, a že má srdce černé jako diamanty. Michal v reakci v návalu uražené pýchy její šaty doslova roztrhne vejpůl, hodí jí je k nohám a chladně poznamená, že jeho srdce je ještě černější, než si myslí – ale zároveň jí ponechá slíbenou svobodu v rámci hradu.
​
Célie tuhle mezeru okamžitě využije: v noci se vyplíží z pokoje, nechá se bloudícím, proměnlivým hradem dovést až ke dveřím Michalovy pracovny, přivolá duchy a s pomocí dalšího přízraku – bývalé milenky Michala – odemkne jeho kancelář a začne ji systematicky prohledávat. Křížek nenajde, ale objeví padací dveře v podlaze skříně, které vedou úzkým schodištěm do tajné jeskyně pod hradem, kde je vyhloubená grotta s ložem a malou lodí napojenou na moře. Uvědomí si, že má skutečnou cestu k útěku, ale zároveň si přizná, že prostý útěk nic neřeší – Michal by dál lovil její přátele i ji samotnou – a rozhodne se, že jeskyni využije jako únikovou cestu až ve chvíli, kdy najde způsob, jak ho zabít. Na stěnách jeskyně přitom najde portréty Michalových lidských rodičů a portrét Michala a Mily jako sourozenců Vasiljevových, což konečně zafixuje, že Mila je opravdu jeho sestra a že Michal původně byl člověk.
​
Célie s Odessou znovu navštíví Marcův butik, který je plný upíří klientely připravující se na maškarní ples ve znamení nebeských těles – slunce (monsieur Dupont), měsíc (blondýnka Juliet) a hvězdy (Priscille). V rozhovoru mezi nimi vyplouvá upíří politika: Michal uzavřel hranice Requiem, takže běžní upíři nemohou odjet ani přijet, zatímco Célie je jediný „smrtelník“ přivezený dovnitř; šeptá se o jeho podivném chování, samotářství, duších v hradu a faktu, že na ples pozval i La Dame des Sorcières a La Princesse Rouge, což mnozí vnímají jako neodpustitelné narušení čistoty ostrova. Priscille přímo zpochybňuje Michalovu schopnost vést – vytýká mu, že nedokázal ochránit ani vlastní sestru – a stěžuje si, že se na ostrov valí nebezpečí, zatímco on láká čarodějky a lovkyni. Scéna vrcholí, když se v obchodě objeví Odessa a doslova přeruší potenciální vzpouru: donutí Priscille sklopit hlavu tím, že připomene, že „slunce, měsíc a hvězdy“ v Requiem beztak existují jen z Michalovy vůle a bez něj by nepřežily, čímž jasně ukáže pevnost královské moci.
​
Vzadu Célie mezitím s pomocí sarkastického kocoura D’Artagnana prohledává Marcovu kancelář a skutečně najde, co hledala: ve spodku stolu je schovaný úzký stříbrný kolík – zbraň, kterou sám D’Artagnan plánoval použít na bratra, než ho Marc otrávil a jeho duše skončila v kočičím těle. Tím se potvrzuje, že stříbro může upíry zabíjet. Célie si navíc vezme pergamen, brk a inkoust a sepíše dopis pro Coco, v němž ji varuje, aby nejela na Requiem, protože vrah – upír Michal Vasiljev – je tady a plánuje ji zabít na plese, a ujišťuje ji, že sama je ozbrojená stříbrem, není v bezprostředním nebezpečí a pokusí se uprchnout.
​
Célie pak s D’Artagnanem podnikne samotný výpad mimo hrad: proklouznou skrz zeď Starého Města, orientují se podle souhvězdí Les Amoureux nad severním pobřežím a míří do voliéry, kde jsou chováni poštovní a draví ptáci. Cestou vidí, jak upíři loví lidi a Mila se ji znovu snaží varovat, že je mimo ochranu a že ji ostatní upíři zabijí. Célie však trvá na svém: cítí odpovědnost za přátele, odmítá nechat Michala bez varování lovit Coco a přímo Milu obviní, že jí neřekla, že je Michalova sestra, a že možná bratrově pomstě tiše fandí. Mila naopak tvrdí, že věří, že Michal může být „zachráněn“ a že za vraždy nemusí být zodpovědný tak, jak to vypadá, ale Célie odmítá jakoukoli možnost vykoupení a v afektu použije svou moc nad závojem k tomu, aby Milu odřízla – trhlinu mezi světy doslova zavře přímo před její tváří a vyloučí ji z dalšího hovoru.
​
V samotné voliéře pak Célie vybere jako posla tříokou vránu, která ji pronásleduje od tržiště, připevní jí dopis pro Coco k noze a pošle ji směrem k Cesarine, v naději, že pták najde Tisovou uličku, Panovu cukrárnu nebo Chateau le Blanc a varování doručí. V euforii z pocitu, že udělala správnou věc, se však neubrání znepokojení z ticha voliéry, zvláštního kapání vody a mrtvého klidu, který je v kontrastu s množstvím ptáků. Když se chce vrátit, všimne si, že z trhliny v závoji stále zůstává slabé spojení – Mila ji ještě naposledy varuje, že „někdo potřebuje její krev“ a že ani v říši mrtvých není v bezpečí – a zase zmizí, když ji Célie znovu odřízne.
​
Célie zjistí, že ono kapání ve voliéře je krev z padlé mrtvoly na stropě – muže zavěšeného v řetězech s roztrženým hrdlem – kape přímo na ni, a u stropu s ním se tiskne upír, který se na něj právě krmil. V panice skočí přes zábradlí dolů, zlomí si kotník a loket, ale díky tréninku přežije, vyrve si stříbrný kolík z hrudi a je připravená upíra bodnout – než se ukáže, že není sama: do voliéry vstupují tři další upíři, dva muži a žena, které viděla po cestě, všichni s pohledem přitaženým ke krvi na jejím živůtku. Místo zabijáka se z ní stává sladká kořist. Célie se ocitne obklíčená čtveřicí upírů – Yannickem a třemi „džentlmeny“, kteří se mezi sebou přou, komu patří, a s úplně ledovým klidem se domlouvají, jak si rozdělí jednotlivé tepny na jejím těle. Jediná z nich, Madeleine, váhá, protože v Célii cítí „hrad“ a varuje ostatní, že je Michalův host. Nikdo ji neposlechne a Yannick se chystá kousnout Célii do krku, když mu do hlavy z dálky vlétne dřevěný kůl, usekne mu ji a tělo se během vteřin rozpadne v vyschlou, stoletou slupku – ukázka, jak vypadá skutečně mrtvý starý upír.
​
Michal vstoupí do voliéry jako rozzuřený „hostitel“: s úlisným klidem vytkne trojici upírů, že se beze svolení vrhli na jeho hosta, a žádá odškodnění – což se okamžitě změní v brutální popravu. Laurenta zabije tak, že mu rukou vyrve tlukoucí srdce z hrudníku, třetího upíra zlikviduje stejně, zatímco klece s ptáky šílí a voliéru plní křik a rachot řetězů. U Madeleine se však situace zlomí: Michal ji chce zabít také, ale Célie – přesto že se bojí a doslova se hroutí – se postaví mezi ně, připomene mu, že Madeleine jako jediná hlasitě varovala ostatní, respektovala jeho nárok na Célii a snažila se útok zmírnit. Vymodlí pro ni život s argumentem, že potřebují posla – někoho, kdo rozšíří zprávu, že král ostrova stále chrání své a že lidská lovkyně mu zachránila poddanou. Madeleine tak odchází živá – a Célie tím poprvé reálně ovlivní, kdo z upírů přežije.
​
Poté, co Célie skočila ze schodiště, má zlomený kotník, zápěstí, zraněnou hlavu a je na pokraji kolapsu. Michal trvá na tom, že bez léčitelů na Requiem má jedinou šanci: napít se upíří krve, která u nich funguje jako instantní regenerace. Célie to nejdřív odmítá, má z toho morální i fyzický odpor, ale hrozba pomalé, bolestivé smrti z infekcí a špatně srostlých kostí ji nakonec zlomí – a Michal jí jednoduše přitiskne své krvácející zápěstí na rty.
​
Krev funguje přesně tak, jak slíbil – a zároveň mnohem hůř: bolest mizí, zlomeniny se hojí, ale do těla se jí nalije euforie a prudké sexuální vzrušení. Célie se mu prakticky vrhne na kůži, líže jeho krev, tiskne se k němu, nepřestává pít a „potřebuje něco, co nedokáže pojmenovat“. Michal ji musí zastavit fyzicky a potom jí – dost chladně, skoro vědecky – vysvětlí, že upíří krev je přírodní afrodiziakum, tím silnější, čím je upír starší, a že její reakce je chemicko-magický efekt, ne skutečné chtění. Jakmile to opadne, dolehne na ni obrovský stud: uvědomí si, že se napila krve upíra, kterého podezírá z vražd, a že ho chtěla políbit, což se v jejích očích rovná zradě Jeana Luca.
​
Když se Michal začne vyptávat na dopis, který Célie poslala Coco, a zjišťuje, že voliéru zvolila záměrně, aby varovala přátele před ním, Célie sáhne po stříbrném kolíku a přímo se pokusí vrazit mu ho do srdce. Kůl mu pronikne do hrudi a tam, kde se dotkne kůže, se zvedá kouř – potvrzení, že stříbro ho doopravdy pálí a může ho zabít. Michal ji ale reflexivně chytí, kolík vytrhne, mrští ho o dveře tak, že se roztříští, a s temným humorem jí oznámí, že si nemá hrát s ostrými věcmi, obzvlášť když má v těle jeho krev.
​
V tu chvíli se objeví Mila – tentokrát ne skrz trhlinu, ale přímo, tak že ji vidí i Michal. Ukáže se, že Céliin dotek a její „nevěstí“ schopnost prolomit závoj dočasně přetéká: kdokoli, koho drží za ruku, může duchy vidět a slyšet také. Vzniká silná scéna sourozeneckého shledání: Michal a Mila se poprvé po její smrti vidí, ona je šokovaná, on zaskočený, a jejich emoce se pohybují mezi něhou, vztekem a bolestí. Mila vysvětlí Célii víc o duchu Guinevere (bývalé milence, kterou Michal „zlomil“ a která teď straší v jeho pracovně) a zároveň oběma naznačí, že trhlin je víc a že se přes ně děje něco temnějšího, než jen Céliino napojení.
​
Zároveň se vyjeví další klíčové kousky skládačky: Mila byla v Cesarine, aby hledala pomoc u Lou / La Dame des Sorcières pro Dimitriho krvelačnost, což byl zoufalý krok proti Michalovým nařízením. Byla v Saint-Cécile napadena a zabita neznámým útočníkem – má na krku stejné dvě díry jako Babette, její poslední vzpomínky jsou vymazané „čáry“ a ona sama ví jen to, že útočník nebyl Michal. A Michal je posedlý pomstou za její smrt, ale je přesvědčen, že to udělala Cosette (Coco), protože Babette byla její milenkou a jejich krevní rituály v La Fôret des Yeux by jí teoreticky umožnily něco podobného – podle něj tedy Coco krade těla (Babettino zmizelo z márnice) a vybírá magické oběti.
​
Célie se tomu postaví – zná Coco, ví, že by nikdy vědomě nevysála krev a nevystavila duši téhle formě uvěznění. Zároveň se ukazuje, jak zkreslený je Michalův pohled: Milu vnímá jako bytost, kterou miluje každý, a odmítá si připustit, že by ji někdo mohl cíleně zabít z jiných důvodů než z útoku na něj samotného. Mila nakonec řekne, že většina duchů jde dál a zůstávat mezi světy je výjimka, ne pravidlo – Babette zjevně odešla a není možné ji vyslechnout – a nakonec se rozhodne, že nechce zůstat jako Guinevere, odmítá bratra strašit a žádá ho, aby ji nechal jít. Michal tvrdohlavě trvá na tom, že ji už jednou přivedl zpátky a že ji odmítá znovu ztratit, Mila však zmizí, přičemž zdůrazní, že se blíží nějaká velká temnota a že svět bude potřebovat jak jeho, tak Célii.
​
Po odchodu Mily se scéna přesune do Michalovy pracovny, kde poprvé proběhne „čistě vyšetřovací“ dialog mezi ním a Célií. Michal Célii vysvětlí, že Dimitri trpí krvelačností – upíří poruchou, při níž upír při krmení ztrácí kontrolu, nic si nepamatuje a oběti masakruje mnohem brutálněji než běžný lov. Takové jedince obvykle „likvidují“, ale Dimitriho jako bratrance drží při životě. Právě ona krvelačnost z něj dělá potenciálního pachatele – byl s Milou v Cesarine, mohla být jeho „nekontrolovanou obětí“, ale Michal to odmítá vidět. Zároveň Michal začne používat Célii jako logického partnera – a páku: vytáhne její zásnubní prsten a nutí ji čelit vlastním pochybnostem o Jeanovi Lucovi, pak jí ukáže její stříbrný křížek (který našel a skrýval) a podmíní jeho vrácení dohodou. Při jejich hádce kolem Coco a Babette se ukáže, že Babette byla jediná z obětí, u které se našel křížek s iniciálami BT – křížek, který evidentně není „pobožný talisman“, ale něco, čeho se bála. Babettino tělo zmizelo z márnice, což Michal používá jako argument proti Coco (která má důvod tělo spálit kvůli rituálu přechodu), zatímco Célie navrhuje, že si ho mohl odnést skutečný vrah, aby zničil důkazy.
​
Na konci kapitoly Michal předloží Célii ultimátum: buď se s ním spojí a bude mu pomáhat pátrat po vrahovi, nebo ji zavře v pokoji do předvečera Všech svatých a ve vyšetřování bude pokračovat bez ní. Célie si uvědomuje, že tak či tak bude někomu pomáhat zabíjet – buď se stane pasivním objektem jeho pomsty, nebo se aktivně zapojí a pokusí se zachránit Coco i Dimitriho tím, že najde pravdu dřív než Michalův hněv. Vynutí si z něj jediný slib, který je ochoten dát: „Slibuji, že tě nezabiju, Célie Tremblayová.“ – a dohodu přijme. Stisknou si ruce, Michal jí vrátí stříbrný křížek a oba vědí, že pokud stopa v Amandine a Les Abysses nikam nepovede, „zbývá jen jedna cesta“ – Coco.
​
Michal odveze Célii na jedinou loď v přístavu, kde zjistí, že Requiem Export & Co. má v Belteře monopol na rakve – a používá je jako pašerácké kapsle pro upíry, které tak do Cesarine nenápadně dopravuje. Célie má kvůli Filippině hluboké trauma z rakví, takže myšlenku vlezt si do jedné psychicky nezvládá; Michal jí nabízí magické světlo od dávné La Dame des Sorcières, ale světlo proti zápachu smrti a vzpomínce na sestru nepomůže.
​
Situaci ještě vyhrotí bouře: poblíž Requiem se objeví další loď, která se v magicky rozbouřeném moři začíná potápět. Michal vysvětlí, že ostrov je pod ochranným kouzlem Louiny předkyně – většina lodí je „odkloněna“, ale ti nejzkušenější kapitáni prorazí příliš blízko a magie je raději zabije, než aby Requiem odhalila. Tři týdny v roce (včetně Samhainu) je kouzlo vypnuté, jinak kdokoli, kdo se příliš přiblíží, prostě zahyne. Célie se zoufale snaží pomoci, chce spustit člun, ale Michal ji stáhne; druhá loď se před jejich očima rozlomí, shoří a úplně zmizí, jako by nikdy neexistovala.
​
Otřesená Célie sáhne po absintu, rozhodne se dát si panáka za každého mrtvého, a postupně se opije natolik, že Michal ji zastaví po třech sklenkách. Opilost odblokuje spoustu věcí. Célie se mu vysměje, že už „zabil příliš mnoho lidí“, začíná mu klást osobní otázky a vynutí z něj historku o tom, jak se jako patnáctiletý s Dimem, Milou a Odessou opili medovinou, málem zapálili stodolu a druhý den kydali hnůj – první skutečný pohled na jejich „dřív byli jen děti“. V euforickém monologu mu vypráví o Lou, Reidovi, Beauovi a Coco – jejich talentech, povahách, spřízněnosti duší – a uprostřed toho mu v opilosti přísahá, že „nedovolí, aby jim ublížil“.​

Michal ji nechá vymluvit, ale když znovu vytáhne nůž na dopisy a lahev absintu a začne po něm šermovat, připomene jí, že není chasseur, ale přemýšlí jako lovkyně, a záměrně se jí tlačí na nervy otázkou, zda Jean Luc ví, že porušila jejich slib. Opilá Célie se snaží v té chvíli „přepnout“ a ignorovat ho, začne tancovat s námořníkem Bellamym, flirtuje s ním přímo před Michalem, až je vyruší zpráva, že k nim míří tři belterrské lodě s příkazem zkontrolovat nákladové prostory. Michal ji nakonec donutí opravdu vlézt do rakve – do té své, z ebenového dřeva –, společně se tam namačkají, sdílejí těsný fyzický prostor plný trapných doteků, a než se víko zavře, dá jí magické světlo, aby v té tmě nezešílela.
​
Dva vojáci a Frederic procházejí podpalubí a rámusí mezi rakvemi, ale odmítnou je otevírat, protože „by nechtěli být těmi, kdo Toussaintovi oznámí, že jeho snoubenka je mrtvá“. Místo toho se pustí do kruté diskuse. Mluví o Célii jako o „té, co zmizela“, spekulují, že je po smrti, a zároveň pomlouvají její sestru Filippu – podle nich ji „čarodějnice proklely, aby stárla, dokud jí neselže srdce“, takže je jen otázkou času, kdy najdou i její tělo. Frederic vysvětluje mladšímu vojákovi, že Toussaint nese vinu za ztrátu důvěry v chasseurů: přijal ženu do bratrstva, zasnoubil se s ní a po skandálu s Reidem a Lou bylo bratrstvo v očích království oslabené; Céliino zmizení bere jako další „ostudu“. Dodává, že jakmile najdou její tělo, Jean Luc odstoupí, protože kapitán, který nezvládl ochránit podřízenou a snoubenku, je k ničemu, a s odporným cynismem uzavře, že „byla by z ní rozkošná manželka“.
​
Célie v rakvi slyší každé slovo, rozklepe se, skoro zvrací, a poprvé nahlas přizná: „Nenávidím je. Nenávidím je všechny a nenávidím, že je nenávidím.“ Michal ji v té chvíli překvapivě uklidňuje – masíruje jí zátylek, vede ji k dechovým cvičením – a ptá se, kdo je Frederic. Célie odpoví, že je to prostě lovec, který ji rád provokoval, a poprvé jasně řekne, že se do Věže už nikdy nevrátí. V následné „zpovědnici“ v rakvi si začnou vyměňovat pravdy: Célie mu vyloží celou svou historii s Morgane – únos z dětského pokoje, dva týdny zavřená v rakvi s Filippinou, její účast v bitvě u Cesarine – a nakonec přizná, že Lou by Morgane sama nezabila, kdyby ji Célie předtím neparalyzovala injekcí bolehlavu. Michal jí za tu upřímnost nelituje, spíše ji bere jako důkaz, že Célie není jen oběť, ale někdo, kdo dokáže udělat strašnou věc, pokud je nutná.
​
Cíl jejich návštěvy je nevěstinec Les Abysses, který ale má dvojitou fasádu: vstup vede do prostoru nazývaného Ráj, monumentálního mramorového schodiště s freskou rajské zahrady, cherubíny a vinnou révou. Uprostřed prostoru je meluzína Eponine – věštkyně se šedýma kouřovýma očima a hadím vizuálem –, která Célii osloví jako Evu a nabízí jí volbu: zakousnout se do jablka a získat pravdu (poznání dobra a zla), ale přijít o „věčnost“, nebo odolat pokušení a hledat ráj. Michal vysvětlí, že kdo jablko jí, slyší pravdu o sobě; on sám ho jedl mnohokrát a Eponine mu kdysi předpověděla, že si najde smrtelnou nevěstu s vlasy z onyxu a očima ze smaragdu, kterou zabije. Célie si to propojuje se svou rolí „nevěsty Smrti“, ale zároveň připomene, že predikce se ne vždy naplňují (Eponine například tvrdila, že se Odessa zamiluje do netopýra, což se nestalo).
​
Nakonec se Célie rozhodne jablko kousnout – už jen proto, že dolů do Les Abysses musí tak jako tak – a Eponine ji vyzve, aby „řekla, co vidí“ na křížku, který nosí v kapse. Célie popíše křížek jako stříbrný s filigrány a iniciálami BT (Babette Troussetová), Eponine se pobaveně ptá, jestli si je jistá, a Michal jí ukáže, že původní vyrytá písmena jsou FT, jen později přepsaná. Z toho vyvodí, že křížek zřejmě původně patřil někomu jinému – a podle FT by to mohla být Filippa Tremblayová. Célie tuto možnost instinktivně odmítá – Filippa je mrtvá už víc než rok, vraždy začaly teprve před měsícem, křížek je pro ni symbol Babette a spojení s Coco – a s tématem odmítne dál pracovat. Eponine odmítne prozradit jméno vraha, ale ve chvíli, kdy Célie zatlačí a pohrozí, že bude „rušit podnik“ a přivolá chasseury, jí dá alespoň jednu konkrétní stopu: jméno Pennelope Troussetová, Babettiny sestřenice a důvěrnice, která „ji dovede tam, kam potřebuje jít“.
​
Než je propustí, Eponine ještě vysloví znepokojivé varování: Célie sice někoho hledá, ale někdo hledá i ji, a „pokud uspěješ ty, uspěje i vrah“ – což posouvá celou zápletku z prosté detektivky do roviny hry kočky s myší, kde jsou Célie i Michal součástí něčího plánu. Při loučení dodá, že se s Célií už znovu nesetká, což si Célie v hlavě okamžitě přeloží jako „protože budeš mrtvá“ – a přes všechny nové stopy (Pennelope, možné FT na křížku, Eponinina vize) tak část konce téhle sekce visí v opravdu nepříjemně otevřeném varování.

Célie sestoupí s Michalem do Les Abysses, orgiastického podzemního nevěstince, kde mezi čarodějkami, vlkodlaky, meluzínami a dalšími tvory svítí kurtizány výhradně v karmínové – a ona má na sobě přesně tenhle odstín šatů. Zjistí, že karmín je barva kurtizán a společníků a že sem Eponine lidi normálně nepouští, takže její přítomnost je výjimka. Célie se v té otevřené, explicitní sexualitě cítí trapně a zároveň fascinovaně; přizná Michalovi, že je panna, což v jeho očích nevyvolá posměch, ale zvláštně intenzivní, soustředěný zájem.
​
Když čekají v jámě, až Pennelope Troussetová dokončí „schůzku“ s loup garou, musí Célie kvůli vlastní bezpečnosti předstírat, že je Michalova kurtizána: odráží dotěrné klienty, usedne mu na klín, nechá se objímat, zatímco on ji klidně používá jako štít proti pozornosti ostatních. Vrije se do toho Guinevere, duch, který kdysi miloval Michala: díky Céliinu doteku ji Michal poprvé vidí i slyší, což spustí komickou, ale zároveň trpce bolestnou scénu, kde Guinevere přehrává „kosmickou lásku“, zlomené srdce, rozbitá okna a knír na portrétu strýce Vladimira. Célie si ji nečekaně získá tím, že s ní ve vší vážnosti pomlouvá Michalovu neschopnost přátelství a empatie a prohlásí, že ji unesl jako návnadu a pravděpodobně ji zabije – čímž vytvoří zvláštní spojenectví mezi „podvedenou milenkou“ a „aktuální obětí“.
​
Od Guinevere se dozví, že za krby v Les Abysses jsou skutečně vchody do pokojů kurtizánů, chráněné Pekelným ohněm, který zavedla La Voisin. Kurtizány a společníci mohou projít díky kouzlu a kdokoli, komu dají polibek, získá stejnou ochranu – což vede k rozhodnutí, že „nejlepší bezpečnostní klička“ pro Babettin pokoj bude právě polibek mezi Célií a Michalem. Polibek je víc než jen technická nutnost: začne nejistě, ale Michal ho prohloubí, Célie si uvědomí, jak moc po něm touží, a zároveň poprvé naplno přizná, že nechce být „madame Toussaintovou“ a vdát se za Jeana Luca.

Kdo je Nekromant a co je jeho pohnutkou?

V Babettině pokoji, který vypadá jako útulná, levandulí provoněná chaloupka, si Célie a Michal rychle uvědomí, že tu někdo nedávno byl: v krbu hoří oheň, v šálku je ještě horký čaj, ve vzduchu je cítit krevní magie. Hlavní nález je ale grimoár La Voisin – černá kniha, kterou Coco kdysi odvezla do Saint-Cécile a předala chasseurům – otevřený na stránce „zaklínadlo k oživení mrtvých“ s dopsaným seznamem tvorů, z jejichž krve se Nekromant pokoušel získat „krev Smrti“. Seznam obsahuje šotka, meluzínu, Dame Blanche, draka, Dame Rouge, loup garou, Éternela – všechno vyškrtnuté – a na konci jedno jméno, několikrát zakroužkované: „Célie Tremblayová“.
​
Tím se potvrdí, co už naznačila Mila: v srdci temnoty stojí konkrétní „Smrt“ jako entita a Céliina krev, dotčená někde mezi rakví a závojem, funguje jako pravá krev Smrti pro kouzlo k oživení mrtvých. Michal i Célie si uvědomují, že to není obyčejný sériový vrah, ale někdo, kdo zkouší rozervat hranici mezi říší živých a mrtvých a využívá Céliinu existenci jako klíč. Do této situace vstoupí Babette – živá, jizvami posetá, ale fyzicky zdravá –, s pírkem sovy pálené v paži a stříbrným nožem, a klidně vysvětluje, že smrt pouze předstírala jednorázovým kouzlem La Voisin. Vraždy sama nespáchala, ale spolupracuje s Nekromantem: ten hledal správnou „krev Smrti“, testoval krev šotků, meluzín, Dames Rouges, loup garouů a upírů, a teprve Céliina krev – získaná kdysi na cvičišti ve Věži jako nevinný vzorek – kouzlo „aktivovala“.
​
Motiv Babette je hluboce osobní: její sestřenice Sylvie zemřela na nemoc krve, pomalou, devastující chorobu. Babette proto nechce přivést zpět Morgane, ale Sylvii – a potenciálně další milované –, a Nekromanta bere jako prostředek k tomu cíli, i když vidí, že jeho magie kontaminuje samotnou strukturu světů. Célie se ji snaží přesvědčit, že kouzlo na oživení mrtvých roztrhá říše a stáhne vše do temnoty, ale Babette argumentuje, že se ocitla v situaci „příliš dokonalé“, aby ji nevyužila: Célie je daleko od přátel, v Babettině pokoji, s upířím králem po boku – ideální oběť, na kterou lze hodit vinu.
​
Následuje velmi fyzická, brutální scéna: Babette použije rozemletý stříbrný prach v čaji a vlastní krev Dame Rouge, chrstne Michalovi nápoj do obličeje a spálí mu polovinu tváře a krku, pak ho opakovaně bodá stříbrným nožem do boku, zatímco Célie pod jeho vahou zoufale křičí a snaží se ho odtáhnout. Michal ji přes bolest naléhavě posílá k úniku „nahoru“, ale Célie odmítá odejít a zůstane s ním, dokud dveře ve stropě nevyrazí Odessa a Dimitri – dvoje „děti noci“, které Eponine zmiňovala. Odessa okamžitě odnáší smrtelně zraněného Michala do bezpečí, zatímco Dimitri zůstává dole s Babette – a Célie poprvé zahlédne jeho tvář bez obvyklého úsměvu, hladovou, neznámou, plně upíří.
​
Dimitri požádá Célii, aby odešla a varuje ji, že nechat Michala naživu bylo hloupé a že si ten večer udělala mocného nepřítele, zatímco on sám zjevně touží po grimoáru a po Babettině krvi. Když se do pokoje vřítí Pennelope, Dimitri Célii doslova vynese nahoru, ještě stihne Babette výhružně oznámit, že pokud ji nenajde Michal, najde si ji on.

Célie zachrání Michalovi život vlastní krví a zažije s ním extrémně intenzivní, polomagický „polibek upíra“, zároveň ale čelí drsnému vystřízlivění z jeho kritiky jejích mučednických tendencí. Célie nejprve sama sebe téměř ztratí v opojení z upířího kousnutí – v těle jí vybuchne horká, euforická touha, aby Michal nepřestal, až do chvíle, kdy on sám vystřízliví, vyděsí se a naštvaně jí vyčte, jak blízko smrti se přivedla. Následuje krutá hádka, kde Michal pojmenuje její sebeobětování jako posedlost mučednictvím a potřebu dokázat vlastní hodnotu smrtí, zatímco ona mu vrací úder přes Dimitriho, Milu i jeho „slabou vládu“ a odmítne, aby ji dál fyzicky či symbolicky ovládal. Utíká ven, nachází v sestřině křížku skrytý medailonek s dopisem od tajemného milence, který mluví o „Jinovatce“ a slibuje, že „my tři budeme navždy spolu“, což Célii nutí přiznat si, že Filippu vlastně vůbec neznala a že sestra mohla mít tajemství sahající až k Babette a Nekromantovi.
​
Setkání se Slzami jako hvězdy je pak čistý horor: šotek smrdí rozkladem, má bílé povlaky přes oči, mouchy mu lezou po tváři a v hlavě má jedinou větu – jeho pán potřebuje všechnu Céliinu krev, aby nás dal do pořádku, přičemž sám zjevně už živý není. Célie si v hrůze domýšlí, že je to produkt prvního pokusu použít její krev Smrti, a i když odmítá poslechnout Michalův příkaz „vezmi nůž a zabij ho“, nedokáže ho ani zranit – ve chvíli, kdy pochopí, že obyčejný nůž nestačí, využije šotkovu fascinaci stříbrem, odláká jeho pozornost čepelí a uteče zpět do bezpečí domu, zatímco Slzy jako hvězdy i s nožem zmizí k Nekromantovi.
​
V přístavu se pak odehraje dvojí zrcadlo: na jedné straně Jean Luc, který se hroutí pod tlakem razie, zmatených svědků a pomluv o Célii v nevěstinci, ale přesto o ní před lidmi mluví jako o oběti, kterou musí najít a zachránit; na druhé straně Célie, která už nechce být jeho křehkou panenkou ani chráněnkou. Když se Micha­lův plán s rakvemi zadrhne a Célie s upíry doslova vypadnou na dlažbu před očima chasseurů, rozštěpí se definitvně: Jean Luc vidí kousnutí, karmínovou barvu a Michalovu ruku na jejím pase, vysloví nahlas slovo „děvka“ a snaží se ji odvést silou, zatímco Michal před celým davem věcně shrne, co Célie skutečně dokázala – infiltraci Les Abysses, odhalení živé Babette, grimoáru, Nekromanta – a nazve to prací v utajení.
​
Poslední dialog Célie a Jeana Luca je současně rozchodem i osvobozením: ona mu do tváře řekne, že nikdy nepotřebovala ochranu, ale partnerství, důvěru a sdílení, on naopak trvá na tom, že ji musí vrátit do Věže ať chce nebo ne, protože netuší, co s ní Nekromant udělá. Když se ji pokusí chytit, skončí na zemi v blátě před celým přístavem – ponižující moment, který přeruší jejich pouto víc než všechna slova –, a nakonec to on vysloví poslední rozsudek: „Běž. A nevracej se“, čímž Célii paradoxně daruje přesně to, o co celou dobu bojovala – možnost jít vlastní cestou, i když s bolestí a bez záchranné sítě.

Po návratu na Requiem se Célie psychicky sesype – nedokáže se hýbat, jen civí do ohně, zatímco Michal vyslýchá Dimitriho. Odessa ji konfrontuje s tím, že se chová divně, a přes všechny své sarkastické poznámky prozradí, že jí chybí Mila; Célie proto otevře závoj a vyvolá Milu, aby se sestřenice mohly znovu setkat. V rozhovoru se ukáže několik zásadních věcí: Michal proměnil Milu v upírku, aby ji zachránil před smrtelnou nemocí, a od té doby z viny už nikdy nikoho dalšího neproměnil; Mila mu to ale nikdy úplně neodpustila a po letech hledání léku na Dimitriho krvelačnost skončila mrtvá – a teď „uvězněná“ jako duch, viditelná jen skrz Célii.
​
Célie jde za Dimitrim do jeho pokoje a místo doupěte vraha najde chaotický, barevný prostor plný cetek, který působí spíš jako sběratelův cirkus. Dimitri ale sám přizná, že je skutečně krvežíznivý závislák: má stovky suvenýrů po obětech a jeho krvelačnost se s věkem zhoršuje natolik, že by Célii určitě zabil, kdyby ho Michal nehlídal. Mila mu proto kdysi navrhla požádat o pomoc „La Dame des Sorcières“ – Lou –, Dimitri napsal dopis do Saint-Cécile, ale odpověď ve skutečnosti nepsala Lou, nýbrž Nekromant: rukopis na pergamenu přesně odpovídá tomu z Filippina medailonku. Když se Dimitri s Milou v dohodnutou noc před Saint-Cécile sešli s „Lou“, vyskočil na ně muž v kápi, Dimitri ho v záchvatu hladu kousl a téměř zemřel na jed v jeho krvi, zatímco Babette injekcí vlastní krve a grimoárovým kouzlem Milu vysála a zabili ji jako součást experimentů s Kreví Smrti.
​
Célie tak spojí všechny stopy: stejný rukopis v dopise pro Dimitriho a v milostném vzkazu „Má drahá Filippo“ dokazuje, že Nekromant byl Filippin tajný milenec a plánoval s ní a ještě jednou třetí osobou „Jinovatku“ – únikový plán, který přerušila Morgane Filippinou smrtí. Célie si uvědomí, že Nekromant chce její krev k tomu, aby právě Filippu vzkřísil, a Michal to potvrdí: Nekromant už zabil minimálně šest tvorů při hledání Kreve Smrti a je příliš odhodlaný, než aby nevyužil oslabení ochranného kouzla na Requiem v předvečer Všech svatých. Michal proto otevřeně navrhne, aby Célie sloužila jako návnada během maškarního plesu; ona na to přistoupí s pragmatickou logikou, že stejně bude v nebezpečí, a raději chce mít Nekromanta na očích – „nejsem panenka, jsem nevěsta Smrti“.
​
Ještě před plesem jí Michal koupí jí šaty od monsieur Marca, ale nechá je kompletně přešít – místo původních smaragdových otakárů dostane stříbrné motýlí šaty a plášť doslova utkany z jemného stříbra a diamantů, které na ní mají chytat každý odlesk svíček. Célie si uvědomuje, že takový dar nemůže přijmout, ale samozřejmě ho přijme, je dojatá i vyjevená, a Michal se u toho poprvé usměje opravdu bezelstně, což ho v jejích očích odlidští a zároveň ještě víc zneklidní. Na samotném maškarním se pak Michal objeví na pódiu jako „anděl smrti“ – s obrovskými obsidiánovými křídly a holou hrudí – a v projevu jasně varuje upíry, že i když kouzlo ochrany ostrova dočasně poleví a jejich mrtví milovaní mohou přijít, on nezapomene na nikoho, kdo ohrozí Requiem.
​
Célie je jediný člověk na plese, takže je pro upíry viditelná jako zářící stříbrný motýl, přesně jak Odessa plánovala. Po Michalově projevu a prvním návalu nervů Célie nakonec sama Michala požádá o tanec; během valčíku s ním vede sérii jejich typických otázek a odpovědí – o mamince, o reinkarnaci, o psech vs. kočkách – a postupně úplně zapomene na to, že původní cíl večera je chytit Nekromanta. Michal ji drží v náručí navzdory tomu, že ho její stříbrná křídla pálí na kůži, tančí s ní s naprostou jistotou a v jedné chvíli jí tiše řekne, že trpí „filofobií“ – strachem z lásky –, což v kombinaci s jeho zničující péčí o ni dává jejich vztahu nový, ještě komplikovanější tón. Michal Célii nabídne zůstat na Requiem jak dlouho chce, a než na to Célie stihne odpovědět, dveře do sálu se rozletí oslepujícím světlem.

Když Lou vpadne na bál s dvěma „slunci“ v dlaních, málem spálí celý sál včetně Michala, ale Célie ji přesvědčí, aby místo toho použila krev Coco jako test – Michal přežije krev Dame Rouge bez újmy, což potvrdí, že nelže, a Lou slunce zhasne. Všichni se uklidní, bál pokračuje, past na Nekromanta se rozjede, Célie s Reidem a Beauem zahrají scénku na balkoně, jenže místo Nekromanta se přes zábradlí přehoupne Priscille s Juliet a bandou příbuzných, kteří chtějí Célii zabít a svrhout Michala kvůli jeho „měkkosti“ vůči lidem. V poslední chvíli zasáhne sám Michal – Priscille vyrve hlasivky, Juliet dotáhne na pódium a před celým sálem jí jediným pohybem oddělí hlavu, zatímco Odessa, Dimitri, Pasha a Ivan brutálně znehybní další vzbouřence; většina upírů se na to dívá s potěšením, jako na krvavou podívanou, a Célie je zhnusená, i když ví, že ti stejní by ji byli roztrhali.
​
Po ukončení plesu se Célie s Lou a Coco zavře v jejím pokoji s citronovým čajem a pohádkami v knihovně, snaží se vytěsnit Julietinu popravu. Lou i Coco jí vyčtou, že je v dopise od sebe odehnala a chtěla je chránit tím, že je nechá doma – zatímco oni se báli, že najdou její tělo v Doleuru –, a Célie musí uznat, že z nich udělala stejné „skleněné figurky“, jakými ji dělá Jean Luc. Zároveň jí ale obě velmi jasně připomenou, že nikdy nebyla slabá: byla první lovkyní, přežila únos, zneškodnila Morgane, spřátelila se s upíry, infiltrovala Les Abysses a rozmotává nekromantické spiknutí, a teď prostě drží v ruce jiné karty – změnila se, ale není to špatně. Célie přizná, že se nemůže vrátit do Věže chasseurů ani na Requiem, jak je, protože nedokáže žít na místě, kde je Krev měnou a krutost normou, a Lou s Coco jí proto explicitně nabídnou domov v Cesarine: Louin dům i královský hrad jsou jí otevřené, zatímco Jean Luc má pořád svoje postavení a dokonce se začíná znovu usmívat díky novým lovkyním, které šly v Céliiných stopách.
​
Z hlediska Nekromanta je noc paradoxně neúspěchem: veškeré plánování s maškarním, falešnými scénkami, balkónovou „nástrahou“ s Beauem a Miliným dohledem skončí tím, že Nekromant vůbec nepřijde – místo toho dorazí víc než stovka jiných bytostí (včetně mnoha krvodějek) a útok vzejde zevnitř. Víme, že Nekromant je někde na ostrově nebo v jeho blízkosti, protože se magie ovlivňuje svět (umírající živé ploty, neklidné kočky, stíny šeptající v královských ložnicích), ale fyzicky se neukáže, takže Célie jde spát s vědomím, že může být kdekoli – v jejím pokoji, mezi upíry, nebo pořád na cestě zpět. To vede k jedné z nejintenzivnějších scén: v noci, když Lou a Coco usnou, Célie přejde závojem za Milou a nakonec upadne do snu o Michalově jeskyni, zahradní slavnosti na kamenném ostrůvku a nakonec i o dvou skleněných rakvích – jedna prázdná, druhá s napůl znetvořeným tělem Filippy –, čímž se potvrdí, že Nekromant má její sestru někde připravenou a čeká jen na Céliinu krev, aby ji vzkřísil.

Céliino „astrální“ varování opravdu vede k objevení Pipiny rakve v Michalově jeskyni, ale je to past – Nekromantem je ve skutečnosti Frederic, který spolu s Babette Michala probodne stříbrem, Célii vykrví, Pipě nalije její krev do úst a spustí rituál, zatímco příchozí přátelé bojují s Dimitriho krvelačností, vlnami i chaosem. Célie zemře srdcem i tělem (její duch se dívá na svoje vlastní tělo, zatímco Lou a ostatní zoufale zasahují), v poslední vteřině ale Michal vtiskne její mrtvým rtům svou krev a v epilogu se probouzí na lodi vedle něj jako novorozená upírka, se sešitou tváří, cizím okem a vnitřním klidem – hladová, bez tepu, připravená „možná vládnout společně“.

Důležité postavy

Célie Tremblayová: Hlavní hrdinka, mladá žena z Belterry, bývalá snoubenka kapitána chasseurs, označovaná jako „nevěsta Smrti“ – její krev dokáže dokončit kouzlo k oživení mrtvých a chtějí ji kvůli tomu různé mocné síly.

Michal: Upíří král, velmi starý a mocný upír, co vládne ostrovu Requiem; pro Célii je zároveň hrozba i ochrana, má k ní osobní, čím dál komplikovanější vztah a ostatní ho považují za hlavního podezřelého z vražd magických bytostí.

Dimitri: Upír z Michalovy rodiny, okouzlující, hodně charismatický, s typickými ďolíčky; hraje si na šarmantního společníka, ale zároveň je nebezpečný (trpí krvelačností), umí být výpočítavý a má vlastní agendu (zajímá se o grimoáry a tajemství Nekromanta).

Odessa: Dimitriho sestra-upírka, pichlavá, ironická, specializuje se na zahradničení a jedy; umí „ovládání“ (hypnózu), kterým z Célie vytáhne její nejskrytější myšlenky o pomstě upírům a Michalovi.

Babette: Dříve lidská kurtizána z Les Abysses, Célie ji viděla „mrtvou“, ale ukáže se, že předstírala smrt kouzlem; spolupracuje s Nekromantem, chce vzkřísit svou sestru Sylvii a kvůli tomu je ochotná obětovat jiné – včetně Célie a Michala.
​
Pennelope: Kurtizána z Les Abysses, Babettina sestřenice; zaplete se do dění kolem krádeže Babettina těla a grimoáru, nejspíš je vydíraná a snaží se balancovat mezi loajalitou a strachem.
​
Mila Vasiljevová: Mrtvá bývalá upírka, sestra Michala, Célie ji potkává jako ducha „za závojem“; varuje ji, že přichází temnota a muž, který potřebuje právě její krev, a že Célie je nevěstou Smrti.
​
Nekromant: Temný kouzelník posedlý smrtí, krádežemi těl a mocí; ukradl grimoár La Voisin, zkouší krev různých bytostí, aby dokončil kouzlo k oživení Filippy – jediná krev, která funguje, je Céliina.

Coco: Čarodějka (Dame Rouge) z Céliina lidského života, její blízká přítelkyně; používá krevní magii a snaží se Célii najít a ochránit, i když ji v tom limitují hranice světů.
​
Lou (Louise): Čarodějka (Dame Blanche), další Céliina nejlepší kamarádka; dřív hrála velkou roli v boji proti Morgane, teď se s Coco snaží vypátrat, kam Célie zmizela, a je ochotná použít i nebezpečná kouzla.
​
Jean Luc Toussaint: Kapitán chasseurů a Céliin bývalý snoubenec; žere ho vina a tlak, protože Célie zmizela „pod jeho dohledem“, a zároveň je pod politickým tlakem kvůli své minulosti a spojením s Lou a Reidem.

Frederic: Chasseur s výraznou nenávistí k čarodějnicím, a dost osobně i ke Célii; vidí ji jako problém pro bratrstvo a používá ji jako obětního beránka pro vlastní ambice a čistotu řádu.

Morgane le Blancová: Matka Lou, kdysi La Dame des Sorcières; krutá a mocná čarodějnice, která mučila Céliinu sestru Filippu a sehrála zásadní roli v předchozích bitvách – její magie i trauma z ní pořád dohání Célii.

0 comments