Důsledky toho když zlato zabíjí | Zlatá klec #4

Ve Studně smrti uplynou čtyři dny a Auren dál bez hnutí leží na Sladeově posteli, zatímco venku šílí nekončící bouře. Její zlato se ani jedinkrát neprobudí, nic kolem nezezlatí a Slade, který se od ní téměř nehne, je vyčerpaný, špinavý, napjatý k prasknutí a na pokraji zhroucení pod tíhou magie, kterou v sobě drží sevřenou jako přetékající přehradu. Bratr Ryatt ho nakonec donutí odejít vypustit hnilobu – vyžene ho do bouřícího sněhu k borkoletkám a po ironických poznámkách i výhrůžkách se sám posadí k Auren, aby u ní hlídal, zatímco Slade odletí do pusté planiny a tam pustí svou moc do země tak silně, že kolem sebe vytvoří široký kruh mrtvé, shnilé půdy, zničené jedem, ale konečně se alespoň na chvíli cítí lehčí.​

Když se vrátí, čeká ho Hojat se zprávou, že Aurenino zlato se probudilo – v ložnici najde postel utopenou v pomalu se rozlévající tekuté zlaté vrstvě, z níž se Aurenino tělo vznáší jako leknín a z kůže jí perlí zlato jako pot. Ryatt, Digby i Hojat se bojí se jí dotknout, takže Slade s nimi v rychlé, improvizované akci přehodí přes zlato deky, Auren zabalí, opatrně ji z roztavené postele zvedne a s varováním ostatním, aby v případě šíření zlata evakuovali vesničany, vyběhne s bezvládnou ženou do bouře mimo vesnici. Nemůže riskovat let na borkoletce, a tak ji nese pěšky zasněženou krajinou ke skrytému vstupu do jeskyně, zatímco zlato prosakuje dekami, stéká mu na ruce a nohy a Auren se začíná v jeho náruči třást a sténat, jako by se v ní její moc probouzela do bolesti.​

V jeskyni, osvětlené modře zářícími žílami ve skále, ji položí na kamennou podlahu, stáhne z ní deky a sleduje, jak z ní zlato tentokrát vytryskne v prudkých proudech, mění se z kapání v potoky, které se sápou po stěnách, zakrývají světélkující kámen a stahují se zpět k ní, jako by ji chtěly celou obalit a bránit. Slade, uvězněný mezi panikou a adorací, ji zoufale křísí, třese jí, volá ji „Kanárku“, odmítá znovu použít hnilobu a místo toho ji nutí, aby se sama probrala – její zlato sebou škube, její aura krátce zazáří jako výbuch a zase pohasne, až nakonec po výkřiku plném bolesti otevře oči a veškeré zlato okolo v mžiku znehybní. V tom upřeném, cizím pohledu však Slade pozná, že to není Auren – dívá se na něj někdo jiný skrz její zlaté duhovky, někdo, kdo ovládá zlato s predátorskou přesností.​

V další chvíli na něj zlato zaútočí jako armáda provazů, omotá ho, mrští jím o skálu a postaví ho proti Auren, která se k němu chová jako k nepříteli a testuje svou moc v sérii zlatých vln a bičů. Slade se před ní promění v plně faeskou podobu s bodci, tesáky a šupinami, ale místo protiútoku ji provokuje a vede, nechává ji zkoušet sílu, vyhýbá se jejím vlnám, komentuje její útoky a zároveň se ji snaží přes slova a doteky přivést zpátky k sobě samotné. Jejich střet se postupně promění v intimní souboj: po polibku, který jí Slade vnutí, se do něj sama hladově zakousne, obalí ho zlatem, přirazí ke zdi a přejde ze zbraně na dotek, až se v ní konečně něco zlomí a skrz žár zlata i hněvu se do popředí prodere skutečná Auren.​

Slade ji oslovuje něžně, drží ji za tvář, žádá ji, aby se „vrátila“, a když v jejích očích uvidí známý záblesk, úlevou se mu skoro podlomí kolena. Auren v té chvíli poprvé jasně vysloví jeho jméno a sama uvolní zlato, které se sesype po zemi, zatímco ho líbá s naléhavostí přeživší, která si sahá na život – z hraničního boje se stane prudká, živočišná blízkost. O něco později se Auren probírá v křesle u krbu, schoulená v Sladeově náruči, a zjistí, že strávila čtyři dny spánkem v domě ukrytém v jeskyni vesnice Šaškov, která technicky „neexistuje“ – zničená válkou, oficiálně mrtvá, a přesto dál žijící jako tajná základna Hněvu.​

Když se se Sladem o samotě vydá do jeskyně, aby jí konečně vysvětlil, co se stalo v Ranholdu, musí čelit plnému obrazu: jejímu zlatu, které v trůnním sále vybuchlo jako nekontrolovaná řeka, zabíjelo, pohlcovalo lidi i kamenné zdi, až se proměnilo v monstrum, které ona sama nedokázala zastavit. Slade jí přizná, že ve chvíli, kdy její moc hrozila, že ji sama zahubí vyčerpáním, po ní sáhl svou hnilobou a doslova ji „nechal shnít“, aby ji udržel naživu, odnesl ji od Ranholdu a pak se pokusil všechnu svou magii z jejího těla opět stáhnout.​

Auren jeho vysvětlení obrátí – místo výčitky mu řekne, že magii nepoužil „proti ní“, ale „na ni“, aby ji zachránil, čímž Sladovi uleví od části viny, která ho celou dobu dusila. Pak ale přijde nejnebezpečnější část pravdy: malý úlomek hniloby v jejím nitru zůstal, zakořeněný v hrudi jako cizí semínko, které Slade přes opakované pokusy nikdy nedokázal vyrvat. Auren s hrůzou sahá rukou k hrudi, ptá se, jestli jí hrozí nebezpečí, a Slade jí se zoufalou jistotou tvrdí, že ne – že ji kontroloval nesčetněkrát, že jí hniloba nijak neškodí, jen „tam je“, a přísahá, že její stav bude pořád sledovat a okamžitě jí řekne, kdyby se cokoliv změnilo.​

Zatímco se Auren snaží ustát nový, křehký stav, v Šestém království Kaila mezitím bez přestání spřádá rozsáhlou politickou síť nad mrtvými – na veřejném, mrazivém pohřbu prince Nivena vystupuje jako truchlící snoubenka krále Midase a budoucí dobrodinka Šestého království, přičemž tiše kontroluje, kdo bude novým vládcem Pátého. S bratrem Manuem vybrali Hagana, nenápadného, snadno ovlivnitelného muže s obrannou magií, z nějž chtějí udělat loutkového krále závislého na jejich přízni a spojenectví s Třetím královstvím. Po pohřbu, během slavnostní večeře s rádci, Kaila před všemi stvrzuje podporu Haganova nároku a současně rozehrává mnohem větší tah: u stolu dramaticky připomene „brutální vraždu“ Midase i Nivena a oznámí, že svolá královský tribunál, aby lady Auren stanula před celou Oreou jako zlatá zrádkyně.​

Šepoty v Ranholdu, v Přístavních městech i v dalších královstvích tak začínají formovat obraz Auren jako ženy, která si nejdřív omotala kolem prstu Midasovo srdce a moc, poté zradila jeho i prince Nivena a nyní očarovala i krále hniloby, aby ho přiměla ke zradě. Kaila z těchto klepů staví vlastní legendu – sebe jako stabilizující sílu, která po boku nového krále Pátého a v roli opuštěné snoubenky zesnulého Midase přinese Šestému řád, mír a nové smlouvy, zatímco v tajné jeskynní vesnici se Auren teprve učí žít s tím, že v ní žije zlato a úlomek hniloby, které ji spojují se světem, jenž ji navenek už začal nenávidět.​

Ve dnech po probuzení se Auren soustředí na trénink a zjišťuje, že její tělo bez stuh nedokáže držet rovnováhu tak, jak bývala zvyklá – při prvních lekcích s Juddem se neustále naklání, klopýtá a padá, ať už jde o základní postoje nebo obyčejné otočení. Frustrace v ní narůstá, dokud si oba s Juddem a Sladem naplno neuvědomí pravdu: stuhy byly deset let prodloužením jejího těla, instinktem i zbrojí, a Midas jí tím, že je usekl, vzal nejen kus moci, ale i fyzickou jistotu a pocit celistvosti – bez nich se cítí „míň“, jako pták s přistřiženými křídly, který se musí znovu učit chodit. Judd ji však odmítá litovat a místo toho trénink přizpůsobí: začíná s ní vsedě, učí ji znovu hledat rovnováhu a postupně ji přivede až na dřevěnou kladinu, po níž ji nutí přecházet sem a tam a otáčet se, dokud se po desítkách pádů poprvé jistě neotočí bez toho, aby skončila v hromadě sena.​

V noci ji ale pronásledují sny: znovu prožívá moment, kdy jí Midas mečem přetnul stuhy, v hlavě se jí tříští zrcadla, vidí tisíce odrazů sebe i svých stuh, krvácí do střepů a marně se snaží saténové pruhy zachytit, zatímco se propadá hlouběji do viny a hlas jí opakuje, že „si to způsobila sama“. Když se z toho snu probudí, zjistí v šatníku, že na spodní části zad zůstaly jen dva tenké, nemocně suché cípky stuh – visí jí jako odumřelá kůže a po jediném doteku odpadnou na zem, beztížné a matné, a na zádech zůstanou jen úzké jizvy, jako by stuhy nikdy neexistovaly. V tichu si přizná, že doufala v jejich návrat, a teprve když seschlé kousky opatrně sebere a položí na noční stolek, přijme definitivně, že tato část její magie je pryč a že se s tím musí naučit žít.​

Útěchu najde v nočním rozhovoru s Digbym, kterého najde samotného u stolu s vínem – sedí proti sobě už ne jako strážce a králova „klisna“, ale jako dva zničení lidé, které spojuje to, co přežili. Auren má pocit, že si o ní po Ranholdu musel myslet, že byla hloupá a slabá, když tak dlouho dovolovala Midasovi, aby ji ovládal, ale Digby jí s rozechvělým hlasem řekne, že skutečná síla je najít v sobě moc ve chvíli, kdy člověk věří, že žádnou nemá, a že ona byla vždycky silná, jen si to potřebovala dokázat. Když se přizná, že zůstal výšezvonským strážným jen kvůli ní, že kdysi dokonce plánoval vypustit ji z klece a že přesvědčil Midase, aby ji do Pátého neposílal v jeho vlastním průvodu, ale zvlášť – v naději, že ji tím na čas dostane z jeho dosahu –, propukne v slzy viny a Auren ho ujišťuje, že bez té cesty by se nikdy nedostala ke svobodě, k Hněvu ani ke Sladeovi. Nakonec přetaví jejich sdílený žal v drobný rituál uzdravení: navrhne, aby si konečně zahráli „opíjecí hru“ z dřívějška, připijí si na smrt krále, který je trápil, a Digby s nečekaným úsměvem pronese, že ať Auren sprovodí ze světa každého, kdo se jí ještě někdy pokusí ublížit.​

Paralelně se odkrývá minulost dalších postav. Kapitola z pohledu mladé princezny Maliny ve Výšezvonu ukazuje Tyndalla Midase v jeho nejpřitažlivější podobě – jako cestovatele a okouzlujícího hosta, který ji vidí, lichotí jí a ptá se na její názor, když zvažuje žádost o ruku. Malina, odjakživa ceněná jen pro krásu bílých colierovských vlasů a bez magie, která by jí dala váhu, v něm viděla šanci na lásku, moc i únik z otcovy chladné kontroly – poslouchá jeho medové sliby, jak by „nikdy nic neudělal bez její vůle“, modlí se k bohům, aby se jejich sňatek stal skutečností, a netuší, že se jednou bude cítit jako hloupá, zaslepená oběť stejného muže, jakým se stal pro Auren. O mnoho let později, když utekla z vypáleného Šestého a cestuje s tajemným obchodníkem Lothem Pruinnem, teď v mrazivém povozu vzpomíná na tu naivitu s hořkostí: ze snu o manželovi, který ji bude milovat a obnoví slávu království, zbyl jen vnitřní hlas, který ji nazývá „hlupačkou“. Jejich cestu určuje mapa, jež má ukazovat cestu k „tomu, po čem nejvíc touží“, a možná ji dovede k okraji světa.​

Mezitím uplyne další týden: Auren přes den trénuje, v noci spí, dokud se nerozední, a Slade odchází za povinnostmi dřív, než se probudí – nerozumí tomu, proč její zlato od probuzení v jeskyni nic nezezlatilo, ale bojí se na to přímo zeptat, protože část jí se své moci děsí. Pod Juddovým vedením však dělá viditelný pokrok: každý den tráví hodiny na kladině, padá do sena tak často, že ztrácí přehled a krok za krokem si znovu buduje jistotu v těle, které se musí obejít bez stuh, zatímco Judd ji neúnavně vrací na trám, odmítá přijmout výmluvy a rozbíjí její stud i neochotu ukazovat slabiny tím, že je nazývá tím, čím jsou – přirozeným důsledkem ztráty, ne selháním.​

Slade mezitím nese vlastní vinu jiným způsobem: když se Auren odváží otevřít téma své řádící magie, on se naopak snaží na sebe strhnout co nejvíc odpovědnosti za to, co se stalo v Ranholdu, a přesvědčuje ji, že ji zklamal tím, že ji nezachránil dřív a nenechal shnít celý sál. Auren ho však zastaví a přizná něco, co by od ní nečekal – že i když v tu chvíli toužila po jeho záchraně, zpětně je ráda, že nikdo nepřišel, protože potřebovala ten poslední, přetékající moment, kdy se sama postaví Midasovi a sama zlomí zlatou klec, v níž ji držel. Vysloví nahlas, že kvůli Midasovi necítí lítost, naopak úlevu; vinu nese kvůli nevinným, které její zlato zabilo, a zároveň přizná, že se bojí vlastní magie – zvlášť od chvíle, kdy se v Ranholdu projevila „faeská stránka“, stejné syrové zlato, které jí kdysi v jiném městě, v Carnithu, vytrhlo kontrolu z rukou.​

Slade, který postupně skládá souvislosti, jí vysvětlí, že jejich magie je pevně propletená s emocemi a že strach z vlastního zlata je může blokovat stejně účinně jako jakékoli kouzlo. Odmítá přijmout její verzi o „rozbité“ moci a místo toho ji opakovaně vede zpátky k otázce, co se stalo v Carnithu – k traumatu, o němž s nikým nikdy nemluvila a které v ní od té doby šeptá stejnou výčitku jako hlas v nočních můrách: „Podívej se, co jsi provedla.“ Když Auren nakonec pod tlakem jeho trpělivého, ale neústupného naléhání vysloví jméno města nahlas a přizná, že tehdy i na Ranholdu zabila, protože nad svým zlatem ztratila kontrolu, Slade ji ujišťuje, že chce znát všechny její stránky, i ty nejděsivější, a že právě pochopení starého traumatu je klíčem k tomu, aby se naučila svou novou, neznámou podobu magie ovládat, místo aby se jí bála a nechala ji s každým dalším výbuchem rozhodovat za sebe.​

V Šaškově se Auren postupně zotavuje z fyzických ran, ale Hojat jí připomíná, že jizvy na duši za ni žádný ranhojič nevyléčí – naznačí svůj původ u faeského léčitele a starými květinovými rituály v ní probudí záblesky dávných vzpomínek, které však zůstávají roztříštěné. Když si jde do Sladeovy ložnice pro čisté kamaše, znovu ji vyděsí ztuhlá zlatá hladina na jeho posteli jako memento toho, co z ní v noci vytrysklo, a v duchu si přizná, že není připravená svou magii znovu uvolnit – po letech nechtěného přetékání zlata je pro ni období „ticha“ sobeckou, ale potřebnou úlevou. Lu ji potom vyláká ven, aby ji poprvé vzala mezi vesničany do pavilonu; Auren jde se strachem, že noc už jí ztracené bezpečí neposkytuje, ale v mrazivém vzduchu a pod skalním převisem, kde se tísní malé domky, stáje borkoletků a ohniště, začíná alespoň fyzicky vnímat, že skutečně žije mimo klec.​

V pavilonu, kde se skoro celá vesnice schází u masa a vína, zpočátku jen tiše stojí u stěny s pohárem v ruce a hlídá sama sebe, ale obyvatelé Šaškova, ač z ní nervózní, ji po Luině představení spíš zvědavě pokukují než odmítají. Auren však cítí, že se tu „něco“ liší – lidé jsou zvláštně napjatí, jinak naladění – a Lu jí opatrně přizná, že Šaškov je pro Sladea klíčový z důvodů, které mu přísahala neprozrazovat. Zároveň jí bez obalu připomene, že bolest pahýlů po stuhách znamená jediné: jedna část Auren přežila a může se stát tou nejsilnější, pokud ji sama takovou vybuduje, a tím jí posílí páteř i odhodlání nepřestat trénovat a růst navzdory ztrátě.​

Zatímco Auren sedí s Lu, v odlehlejším tunelu Šaškova se Slade s bratrem Ryattem prudce pohádají – Ryatt mu vpálí, že Auren nezničila jen Midase, ale i padesát sedm lidí v Ranholdu, a obviní ho, že se stydí za „ni“, o níž své zlatovlasé milence nikdy nic neřekl. Auren část rozhovoru zaslechne; v hlavě jí zůstanou jedovaté útržky o někom, koho před ní tají, a o Sladeově krvi na tváři, která není jeho. Když se ji Slade a Lu snaží odvést zpátky k ohni, přehluší jejich výmluvy instinkt a Auren se rozběhne do úzké rozsedliny, odkud se oba muži právě vrátili, až se ocitne před obrovskými železnými dveřmi, za nimiž cítí těžký, kyselý pach a slyší bzučení much.​

Pohled do průzoru jí vyrazí dech: uvnitř vidí bytost na hraně lidství, tělo napuchlé, zhnilé, s odpadávající kůží a plesnivými vlasy, a přesto s otevřenýma očima, které v mdlém světle stále vnímají okolí. Slade ji odtahuje zpět, ale Auren si stihne všimnout zlatého pláště na znetvořené postavě a zjištění ji zasáhne – muž ve sklepní cele je jeden z Midasových elitních ochránců, kterého Slade nechal shnít vlastní mocí. Pomalu jí dochází, že krev na Sladeově tváři byla jeho a že v Šaškově se neskrývá jen vesnice a základna Hněvu, ale také místo, kde král hniloby sám uvěznil a pomalu rozkládá poslední svědky minulých zločinů – a kde zároveň žije „někdo“, o kom se ještě nedozvěděla, ale kdo má s jeho tajemstvím stejnou úzkou souvislost jako ona se zlatem a Carnithem.​

Současně se v jiné linii příběhu Auren ve vzpomínkové kapitole vrací do doby dávno před Midasem, kdy jako patnáctiletá utekla z derfortského nevěstince na loď kapitánky Mary, doputovala do Druhého království a přes vyprahlou poušť zabloudila až do malé vesnice Carnith. Tam ji našla stará, přímá a laskavě pragmatická Milly, která ji vzala k sobě, naučila ji pracovat, chovat mulu Sala, vařit i žít samostatně, a beze strachu jí každý večer ošetřovala záda, z nichž jí začaly rašit první jemné, bolestivé stuhy. Právě v Carnithu se však její moc poprvé vymkla kontrole: při nočním vloupání Millyina bratra Feltonea do domu Auren v panice zaútočila, krev jí na rukou se proměnila v tekuté zlato a v jediném chaotickém výbuchu strachu a ochrany zabila nejen útočníka, ale i Milly a postupně celou vesnici, když se zlato rozlilo ulicemi a zadusilo každého, koho se dotkla.​

To je okamžik, kdy se v ní narodilo přesvědčení, že je „prokletá“ – že její zlato je ničivá kletba, ne dar – a právě tuto dávnou katastrofu později využil tajemný muž, který ji sledoval přes oceán, zinscenoval přepadení další vesnice, zničil Carnith, aby zahladil stopy, přijal nové jméno a z Auren udělal nástroj, který mohl používat a skrývat, dokud se mu to hodilo. Stejná nit viny a sebeznehodnocení, která začala mezi písčitými dunami, teď prochází i Šaškovem: Auren se na sebe dívá očima lidí z Carnithu, z Ranholdu i očima vlastních nočních můr, a právě proto pro ni Sladeova tajemství – uvězněný zlatý strážce, nepojmenovaná „ona“ a zamlčené části minulosti – představují další hrozbu, že znovu přestane věřit vlastní síle a nechá někoho jiného rozhodovat, kým skutečně je.​