Sylina a ztráta Raeth

Sylina patří k arachessenkám, zasvěcenkám bohyně osudu Acaeji. Jako dítě obětovala bohyni zrak a místo očí nyní vnímá svět skrze magická vlákna osudu, která odhalují pouta mezi lidmi, jejich bolest, lež i možné budoucnosti. Vyrůstala v chudobě ve Vasai, ale sesterstvo z ní vycvičilo disciplinovanou zabijačku. Když má během jedné mise odstranit zkaženého mladého šlechtice, její úkol přeruší vpád upírů do Glaey. Armádu vede Atrius, proslulý dobyvatel z Domu krve, jehož magie je pro Sylinu odpudivá a zároveň děsivě silná.

V nastalém chaosu Sylina zoufale hledá svou sestru z řádu Raeth, která vyběhla k pobřeží bojovat. Velitelka Asha jí však přikáže ustoupit a dokončit původní misi. Sylina rozkaz neochotně poslechne a skrze vlákna pak pocítí Raethinu smrt. Na pobřeží ještě zahlédne Atria; ví, že by ho dokázala zasáhnout, ale podvolí se rozkazu a nechá ho odejít. Po návratu do horské pevnosti Solnohrad se u solného stolu dozví o pádu města Vapru a smrti další sestry Amary. Ztráta Raeth i dalších žen v ní upevní přesvědčení, že upíří invazi musí zastavit.

Úkol od Acaeji

Sylina se liší od mnoha arachessenek tím, že jí záleží na jednotlivých lidských životech. Řád se snaží sloužit rovnováze a vůli bohyně, ne běžnému pojetí dobra a zla, ale Sylina se nedokáže smířit s tím, že by se smrt civilistů dala označit za potřebnou očistu. Matka představená její vzdor nepřímo uzná. Ve svém nejhlubším věštění nahlédla do temnoty a spatřila právě Atria: jeho kroky prý nejsou vepsané do tapisérie osudu a mohou ohrozit nejen Glaeu, ale i samotný řád Bílého Pantheonu.

Matka představená proto svěří Sylině nebezpečnou misi. Má se vetřít do Atriovy armády jako věštkyně, získat si jeho důvěru a zabít ho, až přijde správný okamžik. Sylina úkol přijímá jako možnost napravit chvíli na pobřeží, kdy ho nechala žít. Pomocí vodní magie opustí Solnohrad a objeví se poblíž upířího tábora severně od Vapru. Mezi tisíci aur okamžitě rozpozná Atria podle karmínově temné magie a začne pozorovat jeho vojsko, aby našla cestu dovnitř.

Věštkyně Vivi

Sylina nejdřív vypátrá Atriovu lidskou věštkyni a u jezera ji zabije, aby mohla zaujmout její místo. Potom se v hostinci nechá záměrně objevit jako zdánlivě osamělá služebnice Acaeji na útěku. Upíří vojáci ji odvedou do Atriova stanu a ona se poprvé ocitne přímo před mužem, kterého má zavraždit. Atrius ji vyslýchá, zkouší její schopnosti a dává jasně najevo, že jí nevěří. Sylina improvizuje: tvrdí, že ze sesterstva utekla, v Glaeji zůstala uvězněná invazí a výměnou za ochranu nabídne své věštecké nadání.

Atrius nakonec souhlasí, protože armáda bez věštkyně nemůže bezpečně postupovat. Sylinu oslovuje Vivi a oznámí jí, že bude jeho věštkyní, nebo zemře. Přes chladné a často provokativní jednání se ukáže, že se řídí zvláštním, ale pevným kodexem: drží dané slovo a nechce bezdůvodně znepřátelit sesterstvo. Sylina zůstává vězeňkyní, přesto má možnost vnímat armádu zevnitř. Zjišťuje, že Atriusovi vojáci jsou vyčerpaní, ale loajální, a že jejich velitel není bezmyšlenkovitý ničitel, kterého si představovala. Tato pochybnost je pro její misi stejně nebezpečná jako jakýkoli upírský meč.

Alka a muž s prokletým srdcem

Při prvním věštění pro Atria Sylina spatří krvavé útesy, budoucí boje i obraz mladšího Atria na zasněžené hoře před bohyní Nyaxií a mrtvým princem. Vize jí naznačí, že Atriusova minulost je spojená se zradou a s prokletím, o němž zatím nic neví. Výprava pokračuje k Alce, městu pod vládou pythoriovského vazala Aavese. Sylina se snaží pomoci, když se Atriova skupina dostane do pasti v zaplaveném tunelu, ale mnoho vojáků stejně zahyne. Poprvé na vlastní oči vidí, že její rozhodnutí a věštby neznamenají jistotu, že dokáže všechny zachránit.

V Alce Sylina s Erekkem osvobodí lidi vězněné v kobkách. Aaves se brání pomocí zdrogovaného strážce, v němž Sylina pozná svého dávno ztraceného bratra Nara. Atrius Aavese zabije, ale místo rabování prohlásí Alku za součást Domu krve a civilistům slíbí ochranu. Jeho vojáci nesmějí obyvatelům brát majetek ani pít jejich krev. Sylinu to zmate, protože Atrius nepůsobí jako osvoboditel bez poskvrny, ale zároveň se zjevně pokouší nahradit pythoriovské tyrany spravedlivějším řádem. V této části se začíná rozpadat jednoduchá představa, že zabitím Atria automaticky zachrání Glaeu.

Atrius pak Sylinu požádá o pomoc s bolestí v srdci. Uvnitř něj cítí živou hnilobu kletby, která mu bere sílu a postupně ho zabíjí. Sylina svými vlákny bolest dočasně utiší a poprvé pronikne za jeho obranu. Začíná mu pomáhat pravidelně, což mezi nimi vytváří intimitu, kterou ani jeden z nich nechce snadno přiznat. Atrius jí ukazuje víc důvěry, zatímco Sylina stále skrývá, že je arachessenka vyslaná právě proto, aby ho jednou zabila.

Vasai, Tarkan a Naro

Dalším cílem je Vasai, Sylinino rodné město. Její věštba odhalí, že obranu vede Trnový král Tarkan s armádou závislou na pythoře, droze znetvořující vojáky i celé město. Místo čelního útoku Atrius zvolí atentát, aby zabránil masakru otrocké armády včetně dětí. Sylina se převlékne za Tarkanovu konkubínu a s Atriem se vplíží do Trnového paláce. Jejich spolupráce se prohlubuje v nebezpečném skrývání před hlídkami a zároveň Sylina čelí vzpomínkám na chudobu, strach a ztraceného bratra.

Tarkan je nakonec zabit a Vasai padne bez rozsáhlého krveprolití. Sylina najde Nara živého, ale zničeného závislostí na pythoře. Místo aby ho zabila jako nepřítele, omámí ho, snaží se o něj starat a poprvé si dovolí doufat, že by se bratr mohl uzdravit. Atrius její přání respektuje a hledá pro Nara pomoc ve vlastní upíří tradici. Sylina tak vidí, že Atrius není jen nepřítel s oslnivě krutou minulostí: chrání civilisty, plní slovo a bere vážně její soucit. Čím víc ho poznává, tím méně dokáže oddělit poslušnost bohyni od toho, co sama považuje za správné.

Dýka, Veratas a pravda o Atriovi

Matka představená Sylině pošle požehnanou dýku a přikáže jí Atria zabít poté, co dokončí dobytí Karisine. Sylina se ji snaží přesvědčit, že by arachessenky měly s Atriem uzavřít spojenectví proti pythoriovskému králi, ale odpověď nedostane. S Atriem se vydá na ostrov Veratas, kde chce nalézt bezpečný domov pro vyhnance z Domu krve. Místo útočiště však najdou pustošení: pythoriovský král použil upíří civilisty jako návnadu, zmasakroval část Atriovy armády a zabil i Erekkovo dítě. Sylina je v boji zraněná a Atrius ji zachrání.

Po masakru Atrius Sylině konečně vypráví, že Nyaxii zradil, že přišel o prince a že právě tato minulost i kletba v srdci ho přivedly k tažení. Nechce dobývat Glaeu pro slávu, ale získat území, kde by prokletí krverození a další vyhnanci mohli žít bez pythoriovských tyranů. Sylina pochopí, že jeho činy stále nesou krev, ale jejich směr není stejný jako Ištvánovo nebo Tarkanovo násilí. Mezi ní a Atriem se proto rozvine vztah, který už nelze označit jen za součást infiltrace. Ráno Sylina nedokáže použít požehnanou dýku na spícího Atria a vědomě si zvolí jeho i jejich společný cíl před rozkazem sesterstva.

Průsmyk Zadra

Atrius nabídne Sylině roli zástupkyně pro lid Glaey. Ona však stále nese vinu za lži, jimiž se do jeho armády dostala, i strach z trestu za zradu arachessenek. Když se pokusí spojit se Solnohradem, žádná odpověď nepřijde. Sylina proto předpokládá, že ji sestry považují za zrádkyni a chystají její smrt. Napíše Narovi dopis plný lítosti a odpuštění a pak armádu vede neprostupnými průsmyky pohoří Zadra. Jen skrze její vlákna se mohou vyhnout mlhám, srázům a cestám, které by vojsko zavedly do záhuby.

Cestou na ně útočí slyvikové, nebezpečné bytosti stvořené bohy. Sylina se nenechá ochromit vyčerpáním ani zraněními a s Atriem jednoho z tvorů zabije, aby armáda mohla projít. Jejich cesta už není jen vojenskou výpravou; oba vědí, že na konci musí čelit pythoriovskému králi, Sylinině řádu a bohům, kteří určovali jejich životy dávno předtím, než se setkali. Sylina stále nese Acaejinu dýku, ale místo aby ji vnímala jako rozsudek nad Atriem, začíná přemýšlet, zda by nemohla být klíčem k úplně jinému řešení.

Králova loutka a zrada matky představené

Na konci cesty Sylina s Atriem dorazí k hradu pythoriovského krále. Král působí mrtvě, přesto dýchá a jeho vláda se ukáže jako podivná iluze. Do sálu vstoupí matka představená a Atria ochromí magií. Odhalí Sylině, že pythoriovský král je ve skutečnosti už dávno mrtvý a jeho tělo i království ovládá právě ona. Po léta manipulovala děním v Glaeji, aby udržela moc řádu a uskutečnila vlastní představu o Acaejině vůli. Sylinin úkol nikdy nebyl prostým činem ve prospěch rovnováhy; měl ji dovést k rituálu, v němž by se dalo naložit s Atriem a jeho mocí podle plánu matky představené.

Matka představená Sylině nabídne druhou šanci: může se vrátit k poslušnosti, nebo se podrobit rituálu. Sylina už však ví, že její „spravedlnost“ je jen zástěrka pro kontrolu. Není ochotná znovu obětovat člověka, kterého poznala, ani přenechat osud Glaey ženě, jež zneužila víru celého sesterstva. Dýkou proto přetne Atriovo pouto a osvobodí ho. Atrius pak matku představenou zabije a její hlavu obětuje Nyaxii, čímž splní část dávné dohody s bohyní a zároveň ukončí její manipulace.

Bohyně, kletba a nová Glaea

Oběť přivolá Nyaxii i Acaeju. Nyaxia přijímá hlavu matky představené a triumfuje, protože tím zasáhne Bílý Pantheon. Acaeja Sylinu nesoudí tak, jak očekávala: odmítne její nabídku vlastního života, protože Sylinina smrt by neměla cenu, zatímco její život může být ještě užitečný. Varuje Nyaxii, že překročila hranice, ale nezastaví ji. Nyaxia následně dotekem zlomí kletbu v Atriově srdci. Atrius je konečně zbaven bolesti, která ho po staletí držela mezi životem, smrtí a povinností vůči bohyni.

Po střetu bohů Sylina a Atrius poprvé stojí vedle sebe bez tajných rozkazů, prokletí a nutnosti skrývat pravdu. Atrius jí vyzná lásku navzdory tomu, že ho měla zabít, a Sylina si sundá pásku z očí. Její zrak se nevrátí zcela, ale poprvé mlhavě uvidí jeho tvář. Sylina pak získá podporu části arachessenek, kterým odhalí pravdu o matce představené, a ve Vasai se znovu setká s uzdravujícím se Narem. Závěr nekončí bezstarostným vítězstvím: Nyaxia získala nový vliv a bohové mají své plány. Glaea však poprvé dostává šanci na vládu, která nestojí na pythoře, tyranii ani na slepé poslušnosti jednoho řádu.