Od Ohnivého skřivana k Elluin | Padlý měsíc #1

Essi se svěří, že chce Raeve plombu nasadit co nejdřív, protože Rekkovu pověst dobře zná. Raeve to ale odmítá brát vážně a dál se tváří, že má vše pod kontrolou. Ve chvíli, kdy Essi konečně otevřeně přizná, že se o ni bojí a že Raeve je celá její rodina, Raeve opět instinktivně couvne. Citová blízkost je pro ni stále příliš bolestivá, protože má zažité, že každý, na kom jí začne záležet, nakonec zemře. Místo upřímné reakce se stáhne do své ložnice, kde přemýšlí nad tím, proč dokáže cítit něhu k měsíci Heiův hřad, ale nedokáže ji dát Essi, která stojí vedle ní. Tento moment krásně ukazuje, jak moc je Raeve stále zraněná vlastní minulostí a ztrátou Fallon.

Další část příběhu krátce přepíná ke Kaanovi, který se v hostinci setkává se svou neteří, princeznou Kyzari. Ta za ním přišla tajně, protože potřebuje pomoc s něčím mnohem nebezpečnějším, než se zprvu zdá. Svěří se mu, že skrze Kámen chaosu ve svém diadému slyší hlas bytosti jménem Caelis, která je uvnitř uvězněná. Kyzari se do tohoto hlasu zamilovala a chce ho osvobodit, přestože sejmutí diadému by ji mohlo zabít. Kaan je jejím přáním zděšený, protože dobře ví, že kámen je v jejich rodině držen po generace z nějakého důvodu. Zároveň je ale patrné, že Kyzari je už na hraně sil a její posedlost Caelisem se prohlubuje.

Když se děj vrátí k Raeve, probouzí se po dlouhém spánku z děsivé noční můry a brzy si uvědomí, že v bytě není něco v pořádku. Z horní místnosti slyší tlumený zvuk a po otevření padacích dveří najde Essi schoulenou na pohovce, zakrytou dekou. Vzápětí si všimne krvavé šmouhy na parapetu a pochopí, že Essi je zraněná. Po odhrnutí deky odhalí bodnou ránu v břiše, ze které Essi silně krvácí. Raeve se nejprve zoufale snaží sama sebe přesvědčit, že to není skutečné, že jde jen o pokračování noční můry, ale realita ji rychle dožene.

V těch posledních chvílích z Essi konečně dostane několik důležitých detailů o útočníkovi. Byl zahalený v kápi, voněl po kůži a po kouřových tyčinkách a jeho boty při chůzi chřestily ostruhami. Raeve si okamžitě spojí, že to musí být někdo zvenčí – a později se ukáže, že šlo o Rekka. Ještě před smrtí Essi Raeve poprvé bez zábran přizná to, co v sobě dusila celou dobu: že ji miluje. Essi jí na oplátku svěří, že se bála odejít za tělozpytcem, protože nechtěla, aby si Raeve myslela, že ji opustila jako její rodiče. Krátce nato v jejím náručí naposledy vydechne.

Po Essiině smrti se v Raeve něco definitivně zlomí. Nechá emoce symbolicky pohřbít do svého vnitřního ledového jezera a zůstane jí jen jediná hnací síla – pomsta. Připraví se na lov, vyzbrojí se noži a zároveň promění svého milovaného pergamenového skřivana Třebu zpět v obyčejného posla, aby jej mohla poslat za původním adresátem. Tím přichází i o poslední drobný kousek něhy, který jí ještě v životě zůstával. Poté byt polije lihem a na Essiino vlastní přání jí připraví pohřeb žehem, aby jí už nikdy nebyla zima. S nesmírnou bolestí vhodí zapálenou látku do šachty a sleduje, jak jejich domov i Essiino tělo mizí v plamenech.

Právě ve chvíli, kdy se byt mění v hranici, Raeve objeví Essiinu černou brašnu a hlavně dýku, kterou byla Essi pobodána. Na čepeli se z její krve zformuje vzkaz – výzva přímo od Rekka Zharose. Raeve pochopí strašlivou pravdu: Rekk se nezaměřil na Essi náhodou. Zabil ji proto, aby vylákal ven právě ji. Tento okamžik v Raeve spustí hlubší proměnu. Vina, žal a vztek v ní probudí druhou, mnohem děsivější stránku její bytosti – entitu, kterou sama nazývá prostě Druhá.

V následujících kapitolách už děj sleduje právě Druhou, která přebírá vládu nad Raeviným tělem. S nelidskou brutalitou se vydává do Podsvětí po Rekkově stopě, vycítí připravenou past a s děsivou lehkostí začne vraždit vojáky, kteří tam na ni čekají. Pomocí písní živlů, nožů i surové fyzické síly likviduje jednu skupinu za druhou, dusí je, láme jim vaz a nechává je padat do kamenných pastí. Její boj je mnohem divočejší než cokoliv, co Raeve předtím předvedla – Druhá si zabíjení doslova užívá a působí jako bestie vypuštěná z klece.

Nakonec se však ukáže, že Rekk byl na její příchod dokonale připravený. Pomocí vojáků ji vláká do arény uzavřené mřížemi, kde ji postupně vyčerpává. Když ji zasáhne železnou střelou, Druhá ztrácí přístup k písním živlů a její výhoda mizí. Teprve tehdy se před ní konečně objeví sám Rekk – přesně takový, jak ho Essi popsala: světlovlasý muž s ledově modrýma očima, kouřovou tyčinkou mezi rty a chřestícími ostruhami. Bez špetky lítosti se jí vysměje a otevřeně přizná, že Essi zabil on. Druhá se na něj vrhne a stihne mu dokonce ukousnout článek prstu, ale Rekk ji nakonec spoutá svým bičem a jedinou ranou ji srazí do temnoty. Tím tato část příběhu končí v naprosto kritickém momentu – Raeve je zajatá, Essi mrtvá a Rekk má konečně navrch.

Raeve znovu nabývá vědomí v naprosto děsivých podmínkách. Visí spoutaná za zápěstí ze stropu v malé kamenné mučírně, celé tělo má zničené z předchozího boje a pravé rameno jí dál trhá bolest od železného hrotu, který v něm zůstal zaseknutý. Kombinézu má celou nasáklou krví a v ústech cítí kovovou pachuť i zvláštní kus tvrdé tkáně zaklíněný mezi zuby. Když uslyší známé chřestění ostruh, okamžitě pochopí, kdo přichází. Do místnosti vstoupí Rekk Zharos, Essiin vrah, a s chladným uspokojením si začne užívat, že ji má konečně zcela ve své moci.

Raeve mu okamžitě vpálí, že zabil Essi, ale Rekk to bez jakékoliv lítosti potvrdí a ještě cynicky prohlásí, že šlo jen o „správnou návnadu“ na nebezpečnou kořist. Přizná také, že útok přestal být neosobní ve chvíli, kdy mu během jejich posledního střetu Raeve ukousla část prstu. Teprve v tu chvíli Raeve pochopí, že tvrdý kus masa mezi jejími zuby je část jeho prstu nebo šlachy. Přestože je zničená a spoutaná, dál ho provokuje sarkastickými poznámkami, čímž si od něj vyslouží ještě větší zájem. Rekk si všimne, že její oči už nejsou černé jako během řádění Druhé, ale znovu modré, a začne ji podezírat, že skrývá mnohem víc, než tvrdí.

Brzy vyjde najevo i skutečný důvod, proč ji chce Koruna živou. Rekk ví o dvou korálcích živlů, které Raeve ovládá, a hlavně hledá cestu k Rozkvětu a ke Staršímu. Přizná, že původně sledoval někoho s přímější vazbou na Ath, ale Raeve se mu stala klíčem k mnohem většímu cíli. V tu chvíli také odhalí děsivou pravdu o Essiině smrti – k nalezení jejich úkrytu mu pomohla Levviina vizitka se sledovací runou, kterou Raeve neprozřetelně přijala při vystoupení v Hladové jámě. Raeve si s hrůzou uvědomí, že právě její vlastní nepozornost a spěch přivedly Rekka až k Essi. Pocit viny se v ní v tu chvíli ještě víc prohloubí, protože si definitivně spojí, že za Essiinu smrt může nepřímo i ona sama.

Rekk jí následně nabídne zvrácenou „možnost přežít“, pokud mu prozradí informace o Rozkvětu a lidech napojených na Staršího. Raeve ale i přes fyzické zhroucení odmítne vydat Seremu nebo kohokoliv dalšího. Když mu navíc plivne do obličeje, Rekk přejde od slov k otevřenému mučení. Rozřízne jí kombinézu na zádech a začne ji železným bičem brutálně bičovat, ránu za ranou. Kůže se jí trhá v cárech od ramen až po bedra, krev jí stéká po těle a bolest je téměř nesnesitelná. Přesto Raeve vnímá, že ani tohle utrpení se nevyrovná bolesti ze ztráty Essi. Celé mučení proto bere jako své vlastní pokání za to, že Essi nedokázala ochránit a že si nikdy nepřipustila, jak moc ji miluje. Nakonec pod náporem bolesti znovu upadne do bezvědomí.

Když se probere podruhé, ocitá se už v obyčejné vězeňské cele. Záda má rozsekaná bičem, rameno zanícené od železného hrotu a celé tělo spoutané těžkými pouty, která jí téměř znemožňují pohyb. Atmosféra vězení je odporná – vzduch páchne krví, výkaly, zvratky a zkaženým masem. Tady se poprvé ukáže, že Koruna ji nechce jen zabít, ale předvést před Radou šlechty, pravděpodobně jako veřejný exemplární případ a zároveň návnadu na další členy Ath. Raeve okamžitě pochopí, že soud nebude jen o ní, ale že má vylákat ty, kteří by ji mohli chtít zachránit.

V sousední cele se seznámí s novou postavou – malým bídníkem jménem Wrúk, který byl uvězněn za krádež, ve skutečnosti ale hlavně proto, aby se Koruna pomstila jeho pánovi. Wrúk se navzdory beznadějné situaci pokouší prokopat ven skrz podlahu, což Raeve v první chvíli považuje za marný pokus, ale zároveň v něm vidí alespoň špetku naděje a odhodlání. V protější cele pak zahlédne vyčerpanou ženu, která odmítla pravdomluvit pro Korunu. Tento detail v Raeve vyvolá vzpomínky na děti s korálky živlů i na ty, které byly systémem Koruny zmrzačené a označené jako „nicky“. Je to další připomínka toho, jak krutý je svět, proti kterému celou dobu bojuje.

Silný emoční moment přichází při rozdávání vězeňské kaše. Pach jídla Raeve okamžitě vrátí vzpomínku na dobu, kdy se k ní Essi nastěhovala a byla schopná jíst jen stejnou nevýraznou břečku, na jakou byla zvyklá z Podsvětí. Ten detail ji znovu zasáhne přímo do otevřené rány. Přesto se zachová po svém – vlastní misku s jídlem podstrčí Wrúkovi, protože ví, že on potřebuje sílu na svůj pokus o útěk víc než ona. Je to drobný, ale důležitý moment, který ukazuje, že ani po všem utrpení v Raeve nezmizela schopnost postarat se o druhé.

Po bolestivém léčení zad zbývá Raeve už jen jediná nevyřešená rána – železný hřeb zabodnutý v rameni. Bhea se ho sice chystá vytáhnout, ale v místnosti nakonec nenajde potřebné kleště a čas se neúprosně krátí. Král v přestrojení navíc oznámí, že aurora už brzy vystoupá, což znamená, že poprava v aréně začne každou chvíli. Raeve si v tu chvíli naplno uvědomí, že smrt je skutečně na dosah. I přes svou typickou ironii jí dochází, že všechny poslední chvíle už jen odpočítávají nevyhnutelný konec. Přesto si všimne jedné důležité věci – Wrúkova cela je prázdná, takže král dodržel svůj slib a opravdu ho nechal uprchnout. To v ní znovu probudí otázku, proč jí vlastně tolik pomáhá a co od ní ve skutečnosti chce.

V cele se Raeve marně snaží nemyslet na smrt, když se před jejími mřížemi nečekaně objeví Uno, drobný tvor věrný Sereme. Přišla ji vysvobodit na přímý rozkaz své paní a už se chystá otevřít zámek, Raeve ji ale zastaví. Uvědomuje si, že pokud by z popravy zmizela, Rada šlechty by rozpoutala hon, který by ohrozil nejen Sereme, ale i celý Ath. Uno pak dostane jednu ze svých vzácných vizí budoucnosti a potvrdí její obavy – pokud Raeve do arény nepůjde, zemře Sereme i její paní. Raeve proto zůstane. Na rozloučenou jí Uno uhlem nakreslí na čelo symbol jejího milovaného měsíce, aby tak Raeve připomněla, kým skutečně je. Je to tiché, bolestné loučení s někým, kdo ví, že další setkání už nemusí přijít.

Následuje cesta na popravu. Raeve vedou vojáci Koruny skrz přecpaný Příkop, zatímco kolem ní stojí zástupy přihlížejících, mezi nimiž poznává i řadu lidí z Ath. Na obloze už mezitím krouží Chrliči lávy, přivolaní pachem krve, kterou na ni služebníci Koruny během průvodu házejí. Raeve přesto kráčí se vztyčenou hlavou. Nejvíc ji bolí, že naposledy nevidí svůj oblíbený měsíc, protože oblohu zakrývají těžká sněhová mračna. Když ji vyvedou do středu obrovské arény a přivážou ke kůlu, poprvé ji skutečně zachvátí panika – ne kvůli bolesti, ale kvůli naprosté bezmoci a samotě. Nad hlavou jí krouží draci v barevné spirále a ona stojí v jejím středu jako oběť.

Zásadní zlom přijde ve chvíli, kdy se v královské lóži objeví královna. Jakmile Raeve spatří, její reakce je šokující – místo spokojeného sledování popravy se královna rozpláče a začne zpívat Oblace, aby přivolala prudký vichr, který má Chrliče odehnat. Raeve s ohromením pochopí, že se ji královna snaží zachránit. Jenže právě v ten okamžik arénu zahalí obrovský stín. Na střechu dopadne největší Šavlotrn, jakého Raeve kdy viděla, rudý obr se šupinami jako zaschlá krev. Tíha jeho těla začne bořit kamennou konstrukci arény a mezi šlechtou vypukne naprostá panika.

Když se drak skloní přímo k Raeve, v jejím nitru se probudí něco dávno spícího. Z hlubin jejího já vytryskne prastará píseň v neznámém jazyce, kterou sama neovládá ani jí nerozumí. Šavlotrn na její hlas reaguje – naslouchá, jako by význam slov chápal. Naděje ale trvá jen okamžik. Drak otevře tlamu, sevře Raeve i s kůlem mezi zuby a vyrve ji z arény. Ve chvíli, kdy ji odnáší pryč, Raeve konečně podlehne strachu a omdlí.

Procitne v naprosté temnotě, obklopená horkem, slinami a rytmickým tlukotem dračích křídel. Myslí si, že ji Šavlotrn nese do Gondraghu jako potravu pro svá mláďata, a připravuje se na pomalou a děsivou smrt. Po dlouhém letu však drak náhle přistane, otevře čelisti a Raeve i s kůlem jednoduše vyplivne ven. Dopadne do horkého písku a mezi záchvaty kašle a zvracení dračích slin před sebou spatří známou postavu – tajemného krále v přestrojení. Teprve teď jí dojde pravda: nebyla unesena náhodou, ale šlo o promyšlenou záchranu z arény.

Muž se jí konečně představí naplno – je to Kaan Vaegor, král Spáleniště, a obrovský Šavlotrn patří jemu. Raeve si uvědomí, že celou záchranu zosnoval právě on a že drak Rygun na ni nezaútočil, protože plnil jeho rozkaz. Ocitli se uprostřed Boltánských plání, nekonečné vyprahlé pustiny bez vody a bez možnosti úniku. Kaan jí vysvětlí, že jiná cesta neexistovala – kdyby ji nechal uprchnout z cely, Rada šlechty by rozpoutala válku proti Ath. Tímhle způsobem je pro svět Raeve mrtvá, a její lidé jsou tak v bezpečí. Přesto mezi nimi dál jiskří ostré slovní přestřelky, protože Raeve mu stále otevřeně vyhrožuje smrtí.

Kaan ji nakonec odváže z kůlu, sejme jí řetězy z nohou a přehodí přes ramena vlastní plášť, aby ji chránil před žárem plání. Ani tím ale jejich napětí neklesá – naopak. Když ji pak jednoduše přehodí přes rameno a vynese do sedla Ryguna, jejich vzájemná chemie se ještě víc vyostří. Raeve je nucená sedět nejdřív čelem k němu a nakonec před ním, těsně sevřená mezi jeho tělem a sedlem, což v ní vyvolává velmi rozporuplné pocity: vztek, přitažlivost i podivný klid. Kaan jí zároveň oznámí, že spolu míří do Dhommu, legendárního a nebezpečného města Spáleniště, odkud se téměř nikdo nevrací.

Ve chvíli, kdy Rygun konečně vzlétne, se v Raeve místo paniky objeví něco úplně jiného – čistá, syrová radost z letu. Svět pod ní ubíhá, vítr jí sviští kolem těla a ona si poprvé po velmi dlouhé době připadá skutečně živá. Když se jí Kaan tiše zeptá, jestli je v pořádku, Raeve po krátkém zaváhání odpoví pravdivě: ano, je. Je to jeden z prvních momentů v celém příběhu, kdy si dovolí připustit, že kromě hněvu a pomsty v ní stále existuje i schopnost cítit svobodu a radost.

Let na Rygunově hřbetě pokračuje hluboko do Spáleniště a Raeve si postupně začíná uvědomovat, jak odlišný je Kaanův svět od všeho, co kdy znala. Pod nimi se rozprostírá řeka Ahgt, vinoucí se vyprahlou krajinou jako modrá stuha, a později i rozlehlé červenohnědé džungle a horské masivy. Kaan jí poradí, jak používat sluneční závoj ukrytý v kapuci jeho pláště, aby mohla sledovat okolí přímo pod ostrým sluncem. Raeve přitom dál přemýšlí hlavně o útěku – je přesvědčená, že pokud vstoupí do Dhommu, už se odtamtud nikdy nedostane, a stále se chce vrátit na stopu Rekkovi Zharosovi, kterého viní ze smrti Essi i svého mučení.

Cesta se brzy změní v nebezpečný průlet úzkým horským průsmykem, kde se Rygun s naprostou jistotou proplétá mezi skalami a vodopády. Kaan Raeve při prudkých manévrech pevně drží kolem pasu, aby nespadla, a jejich fyzická blízkost mezi nimi dál posiluje napětí. Nakonec přistanou u skrytého horského jezírka s léčivou vodou, kam Kaan Raeve bez varování jednoduše hodí, aby se konečně umyla po všem, čím si prošla. Zpočátku mezi nimi probíhá typické jízlivé pošťuchování, které se ale rychle mění v něco mnohem osobnějšího ve chvíli, kdy se Kaan začne koupat také. Raeve si poprvé všimne, že jeho tělo je doslova pokryté jizvami a starými popáleninami, stopami po tvrdém válečnickém životě. Na zádech má navíc rozsáhlé tetování noční oblohy s mnoha měsíci, mezi nimiž Raeve pozná i svůj milovaný pokřivený měsíc. Nejvíc ji ale zaskočí velký stříbrný měsíc, který už na obloze dávno neexistuje – padlý Lunosvit. Už tehdy v ní začíná hlodat pocit, že Kaan skrývá hlubší minulost, než se zdá.

Právě v léčivé vodě pak konečně dojde na poslední velkou překážku – železný hřeb zaražený hluboko v Raevině rameni. Kaan jí vysvětlí, že rána začíná být nebezpečně zanícená a bez vytažení hřebu by další vzestup aurory nepřežila. Raeve se nejprve brání a dokonce se ho pokusí při přiblížení zranit, ale nakonec mu neochotně dovolí zasáhnout. Během bolestivého zákroku Kaan poprvé odhalí část své minulosti: jako dítě ho jeho otec poslal do válečnického klanu Džókull, aby si „zasloužil respekt“, a právě tam strávil většinu dospívání. Největší šok ale přichází ve chvíli, kdy se Raeve dozví, že svého otce sám zabil – usekl mu hlavu a předhodil ji Rygunovi, protože se pomstil za ženu jménem Elluin, kterou hluboce miloval a jejíž smrt s otcem souvisela. Ve chvíli, kdy z jejího ramene konečně vytáhne hřeb, Raeve vedle pulzující bolesti poprvé pocítí i nečekaný soucit.

Další zastávkou na jejich cestě je malý dům ukrytý v horách – chata, která kdysi patřila Kaanově matce. Místo působí útulně, téměř pohádkově, se zahradou plnou zeleniny, popínavých rostlin a kamenných sošek draků. Právě tady se atmosféra mezi nimi začne měnit ještě výrazněji. Kaan Raeve pozve dovnitř a výměnou za přístřeší po ní chce jediné: aby mu konečně řekla své jméno. Když mu odpoví prostým „Raeve“, jeho reakce je překvapivě silná – jako by to jméno pro něj znamenalo mnohem víc, než by mělo. Pustí ji dovnitř a připraví jim večeři z čerstvé zeleniny.

Během společné večeře se mezi nimi odehraje další důležitý posun. Raeve se se svázanýma rukama marně snaží najíst, až ve frustraci Kaana kousne do předloktí a ten ji prudce přitlačí ke zdi. Napětí mezi nimi v tu chvíli přerůstá z obyčejné nevraživosti v jasně hmatatelnou přitažlivost, kterou už nejde ignorovat. Přesto Kaan její vztek obrátí v něco mnohem jemnějšího – nakrmí ji, postará se o ni a odvede ji do ložnice v patře, zatímco sám zůstává spát dole na pohovce. Raeve je z jeho péče čím dál víc vykolejená, protože se naprosto rozchází s obrazem tyrana, který si o něm vytvořila.

V noci se Raeve konečně podaří uskutečnit první část útěku. Pomocí šupiny, kterou si tajně schovala, přeřeže provaz na zápěstích, ošetří si přitom pořezanou ruku a převlékne se do Kaanova volného oblečení, které najde v ložnici. Když pak tiše sestupuje do přízemí, najde Kaana spícího na pohovce. Právě tady se v ní odehraje zásadní vnitřní zlom – místo aby v něm viděla jen nepřítele, začíná si připouštět jeho přitažlivost, sílu i to, že jí vlastně neublížil. Přesto se sama přesvědčí, že pokud ho nechá žít, nikdy se ho nezbaví, a proto se rozhodne zaútočit ostrou dračí šupinou přímo na jeho hrdlo.

Jenže v okamžiku útoku Kaan otevře oči a Raeve zasáhne něco mnohem silnějšího než touha zabíjet – náhlá, spalující vlna touhy a emocí, které nedokáže ovládnout ani pochopit. Její rozhodnost se rozpadne a místo vraždy mezi nimi propukne intenzivní fyzická přitažlivost. Raeve se mu sama vrhne do náruče, políbí ho a nechá ho, aby se jí dotýkal, přičemž poprvé v životě zažívá tak silnou směs chtíče, zranitelnosti a zmatku. Kaan jí ale po celou dobu nechává možnost kdykoliv to zastavit a opakovaně se ujišťuje, že to skutečně chce.

Ve chvíli, kdy už se zdá, že mezi nimi konečně padnou všechny bariéry, Raeve v panice pronese, že chce jen nezávazný sex bez jakýchkoliv citů. Tím Kaana tvrdě zasáhne. Celý se uzavře, jeho hlas náhle ochladne a místo aby pokračoval, okamžitě ji odmítne. Přikáže jí vrátit se do své ložnice a vyspat se, protože je ráno čeká další cesta. Raeve tak odchází zpět nahoru naprosto zmatená, zahanbená a neschopná pochopit, proč ji jeho odmítnutí zasáhlo mnohem víc než cokoliv předtím. Tím jejich první skutečně intimní střet končí.

Vydá se po stezce zpět k místu, kde přistál Rygun, a rozhodne se sestoupit podél útesů směrem k řece Ahgt, protože voda jí může zajistit cestu i úkryt. Podmínky jsou ale po bouři mnohem nebezpečnější. Když slézá po mokré skále k nižším jezírkům pod vodopádem, z džungle vyletí hejno vyděšených ptáků a Raeve okamžitě pochopí, že ji někdo pronásleduje – nejspíš Kaan. Ve spěchu začne slézat ještě rychleji, jenže se v tu chvíli utrhne masa vody, kamení a stromů, které bouře uvolnila. Prudký sesuv ji smete ze stěny útesu a Raeve po nárazu do hlavy ztratí vědomí.

Do vyprávění je následně vložen deníkový záznam Elluin, který odhaluje minulost Kaanovy rodiny i širší politické pozadí. Elluin popisuje, jak si pro ni v noci přišli vojáci Trojspolku se strážemi ze Spáleniště i Příšeří, ještě v posteli jí do těla zarazili železný hřeb a odvlekli ji z Arithie. Její království mělo být spravováno regenty až do chvíle, kdy bude dost stará na korunovaci a následný vázací obřad s Tyrothem Vaegorem, synem krále Osterna. Elluin přitom jasně dává najevo, že sňatek vnímá jako násilné podrobení. Velmi důležitý je i moment, kdy ji v pevnosti navštíví mladá královna Příšeří, omluví se za činy svého muže Cadoka Vaegora a sama jí vytáhne železný hřeb ze stehna. Zároveň Elluin prosí, aby se její drak Slátra vrátil do Arithie dřív, než na slunci zkamení.

Když se Raeve probudí, zjistí, že ji proud odnesl hluboko do jiného průsmyku. Je zachycená na plovoucím kmeni a polomrtvá bolestí hlavy. Na břehu si jí všimnou dva mohutní válečníci z Boltánských plání, kteří mluví cizím jazykem. Vytáhnou ji z vody právě ve chvíli, kdy se její provizorní vor zasekne v naplavených stromech a Raeve málem znovu skončí pod hladinou. Podle jejich tetování, výzbroje i vzhledu si uvědomí, že se dostala mezi válečníky z klani, v němž Kaan vyrůstal. I přes bolest se pokusí utéct znovu – chce pokračovat po proudu řeky dál od Dhommu.

V ten moment se ale na protějším břehu objeví něco mnohem děsivějšího. Ze skal se vynoří legendární požírač osudu, obrovská stříbřitá kočkovitá šelma s dlouhými tesáky. Přeskočí celou řeku jediným skokem a přistane přímo mezi Raeve a vodou. Válečníci okamžitě padají na kolena v posvátné úctě a Raeve si uvědomí, že narazila na bájnou bytost, která podle legend přinutí lidi změnit jejich osudové rozhodnutí. Šelma jí opakovaně zabrání skočit zpět do řeky a doslova ji donutí vydat se s válečníky po stezce vzhůru do jejich sídla. Raeve nakonec ustoupí, protože pochopí, že boj s tímto tvorem by nepřežila.

Stezka ji zavede až do obří kostry prastarého draka, v jejímž hrudním koši sídlí celý klan Džókull. Raeve je ohromená jejich světem – mezi dračími žebry stojí stany z vydělaných kůží, všude jsou vyřezávané kostěné oblouky, zbraně z dračích šupin a lidé různých původů. Jakmile ji ostatní spatří v doprovodu požírače osudu, celá osada padá na kolena a začne opakovat jméno Kholu. Raeve rychle pochopí, že ji považují za někoho významného z dávného proroctví.

Je přivedena až do dračí lebky, kde na trůnech sedí vládce klanu se svou ženou a dítětem. Právě zde se atmosféra ještě víc vyostří. Slepá věštkyně Sól prohlásí, že Kholu konečně přišla, a celý klan propukne v nadšený jásot. Raeve však vůbec netuší, co to znamená. Brzy se dozví první část proroctví: podle jejich víry právě její děti jednou „připoutají měsíce k nebesům“ a zajistí budoucnost klanu. Tato představa ji okamžitě vyděsí a instinktivně odmítne – nejen kvůli své minulosti, ale i proto, že užívá lektvar, který jí zajišťuje neplodnost.

Následuje očistný rituál. Ženy v čele se Saizou Raeve umyjí, převléknou a pomalují její tělo krví obětního zvířete. Poté je odvedena do Orvahova kráteru, obrovské arény vzniklé pádem šavlotrního měsíce. Nejprve vzdá poctu zkamenělému tělu mladého padlého draka Orvaha, které je zde uchováváno jako posvátná relikvie, a pak je usazena na vyvýšené pódium. Stále ještě netuší, že právě začíná její „soud“.

Teprve když proti sobě do arény vstoupí dva válečníci, Hock a Zaran, Raeve pochopí hrůznou pravdu. Souboj na život a na smrt je ve skutečnosti soud túka – boj o právo stát se jejím vazalem, partnerem a otcem dětí z proroctví. Zatímco Saiza jí vysvětluje, že je to pro válečníky nejvyšší čest, Raeve zachvacuje panika a odpor. Sleduje, jak Hock v brutálním souboji usekne Zaranovi hlavu a přinese ji k jejím nohám jako trofej, zatímco dav šílí nadšením.

Když se jí pak vítěz pokusí navléknout svůj málmr, symbol svazku, Raeve definitivně vybuchne. Odmítne ho, udeří Hocka hlavou do obličeje a před celým klanem prohlásí, že za sebe bude bojovat sama. Všichni oněmí, protože takový krok je bezprecedentní. Královna klanu, která rozumí obecné řeči, po napjaté poradě s vládcem nakonec pronese zásadní rozhodnutí: pokud jí požírač osudu nezabrání vstoupit do arény, klan jí nebude stát v cestě. Tím je Raeve postavena před další osudovou zkoušku – tentokrát však poprvé dostává možnost bojovat o vlastní budoucnost sama.

Když je vpuštěna do arény, zvolí si malou železnou sekeru, která jí dobře padne do ruky. Raeve bojuje chytře, rychle a nevyzpytatelně. Využije písek, vítr i vlastní mrštnost, několikrát Hocka vážně zraní a postupně ho dostane do nevýhody. V rozhodující chvíli se ale ukáže Hockova proradnost. Vytáhne z kapsy malého hada vahli a hodí ho po Raeve. Had ji kousne do hrudi a do těla se jí začne rychle šířit jed. Přesto dál bojuje a dokáže Hocka znovu dostat na kolena, jenže jed jí rozostřuje zrak, bortí rovnováhu a zpomaluje ji právě ve chvíli, kdy potřebuje zasadit poslední ránu. Hock jen předstíral bezvědomí, v pravý okamžik vstane, udeří ji do hlavy a dostane ji pod sebe. Tlačí ji do písku a nutí ji vzdát se, ale Raeve i v polobezvědomí odmítá ustoupit. Raději by zemřela, než aby se nechala k někomu připoutat proti své vůli.

Právě v ten moment se nad kráterem ozve zvířecí řev a celý prostor pohltí chaos. Do arény se na Rygunovi přiřítí Kaan, který roztrhá lana s lebkami nad kráterem a seskočí přímo dolů. Raeve ho v první chvíli považuje skoro za halucinaci způsobenou jedem a otřesem mozku, ale Kaan je skutečný – a zuřivý. Vstoupí do středu arény jako zosobněná pomsta a okamžitě si začne v jazyce klanu vynucovat zneplatnění soudu. Tvrdí, že Raeve je svobodná a na nikom nevázaná, protože jejich zvyky nezná a nebyla jimi vychována. Hock to však odmítne a vyzve Kaana na vlastní souboj.

Saiza mezitím odtáhne Raeve stranou, ošetří jí zranění a hlavně jí podá protijed proti hadímu jedu. Pak ale do celé situace zasáhne slepá věštkyně Sól. Z písku vyčte novou vůli Tvůrců: protože v Raevině jménu už byla v aréně prolita krev, Raeve nesmí kráter opustit, aniž by se k někomu připoutala, jinak na klan dopadne zkáza a další měsíce zničí jejich útočiště. V tu chvíli se situace zdá bezvýchodná.

Kaan proto udělá něco naprosto zásadního. Klečí před Raeve, sundá si svůj málmr a nabídne jí ho. Nejde jen o symbolický svazek – zároveň ji označí za svou roskr, tedy velitelku, a veřejně jí tím předává nejvyšší úctu i právo svobodně odejít, pokud by v nadcházejícím boji zemřel. Tím jí chce zajistit bezpečí bez ohledu na výsledek souboje. Raeve si uvědomí, že tím riskuje vlastní čest i život, jen aby jí dal možnost volby. Nakonec jeho málmr přijme, přitiskne si ho k hrudi a svou krví mu vtiskne otisk dlaně na symbol měsíce na jeho zádech. Tím mezi nimi vznikne nové, mnohem hlubší pouto.

Následuje brutální souboj Kaan versus Hock. Oba muži se střetnou s obrovskou silou, ale Kaan postupně získá převahu. Přestože utrží několik hlubokých zranění, dostane se Hockovi za záda, strhne mu hlavu dozadu a zubatým nožem mu zaživa podřeže hrdlo a usekne hlavu, kterou následně hodí před Raeve jako důkaz vítězství a definitivního ukončení nároku. Teprve v tu chvíli z Raeve spadne poslední zbytek napětí. Přetáhne si Kaanův málmr přes hlavu a nechá se jím zvednout do náruče. Kaan ji odnese z kráteru, zatímco požírač osudu mizí po stěně pryč, jako by svůj úkol konečně splnil.

Do vyprávění je vložen další deníkový záznam Elluin, tentokrát mimořádně bolestný. Popisuje v něm, jak její Lunosvitka Slátra letěla přes Boltánské pláně až do Dhommu, i když ji spalovalo slunce. Kvůli vypáleným děrám v křídlech se nakonec zřítila a oslepla. Elluin s ní zůstává ve stájích Královské pevnosti, sleduje její utrpení a propadá zoufalství, protože bez ní už nemá cestu domů ani možnost uniknout.

Další část se přesouvá do Spáleniště, kam Kaan přiváží bezvládnou Raeve na Rygunově hřbetě. Zamíří rovnou do Královské pevnosti v Loffu, kde ho vítá Veja. Ta po odhalení Raeviny tváře okamžitě ztuhne – v její podobě poznává Elluin Nevánovou, ženu, kterou všichni považovali za mrtvou. Kaan bez zdržování přivolá léčitelku Agni, protože Raeve má prasklinu v lebce a její stav je kritický. Agni okamžitě zahájí náročný zákrok.

Během ošetřování se Kaan, Veja, Pyrok i ostatní postupně dostávají k šokujícímu závěru: Raeve není jen podobná Elluin – ona Elluin skutečně je, jen si nic z předchozího života nepamatuje a posledních třiadvacet fází žila pod jménem Raeve. Kaan vysvětluje, že jí chce pravdu sdělit pomalu a citlivě, až se probere, a především jí chce dát možnost, aby si sama zvolila, co bude dál. Zároveň si ale všichni uvědomují, že pokud se o jejím přežití dozví Tyroth, může to znamenat válku. Přesto Kaan trvá na tom, že tentokrát musí mít možnost vybrat si vlastní cestu ona sama.

Zatímco Raeve leží po zranění v bezvědomí, Kaan se ve Spáleništi doslova rozpadá vzteky a bezmocí. Několik cyklů nespal, od chvíle, kdy v Raeviných očích zahlédl záblesk něčeho známého – něhy a možná i ne zcela ztracených vzpomínek. Veškeré napětí a zuřivost si proto vybíjí v podzemní aréně, kde se pustí do brutálního souboje s Grímem. Oba bojují bez jakéhokoliv zadržování, holými pěstmi, jen aby ze sebe dostali vztek, bolest a nahromaděnou frustraci.

Mezitím se o Raeve stará Agni a Veja. Po uzdravení praskliny v lebce Agni při ošetření odhalí něco znepokojivého – po Raevině těle se táhne velké množství starých runových zásahů, ale především jedna zcela výjimečná rána přímo nad srdcem. Ta nezáří runovou magií, nýbrž stříbrným světlem, které Agni nikdy předtím neviděla. Podle všeho jde o smrtelné zranění, které by nikdo neměl přežít. Veja si okamžitě uvědomí, jak zásadní to je, a rozhodne se zatím nic neříkat Kaanovi, dokud nezjistí, jak Raeve tuto ránu vůbec mohla přežít.

Veja si následně promluví s Pyrokem a mezi nimi se otevře mnohem širší rovina konfliktu. Znovu se vrací jejich stará nenávist vůči Tyrothovi a Cadokovi i bolestné vzpomínky na Grohnovu brutalitu. Veja odhalí, že se možná vydá do Stínů, protože si začíná vzpomínat na Elluinin starý deník, který kdysi viděla ukrytý ve zdi právě v pokoji, kde Raeve nyní odpočívá. Doufá, že jí deník konečně vysvětlí, proč ji Elluin kdysi opustila jen s krátkým vzkazem a zlomila srdce nejen Kaanovi, ale i jí.

Další vložený deníkový zápis Elluin ukazuje její první setkání s Kaanem v Dhommu. Elluin v osmnácti fázích leží vyčerpaná ve stájích se zraněnou Slátrou, zlomená ztrátou domova i moci. Když do stájí vstoupí mohutný Šavlotrn a z jeho hřbetu sesedne vysoký, zjizvený muž s očima jako žhavé uhlíky, Elluin je jím okamžitě ohromená. Přestože s ním téměř nedokáže mluvit, už tehdy je patrné, že právě tady v Dhommu začíná jejich dávný příběh.

Když se Raeve konečně probere, vracejí se jí útržky posledních událostí – Hock, aréna, Kaanův boj, jeho málmr na jejím krku. Zároveň si začne uvědomovat, že se nachází v cizím, rozpáleném pokoji z červeného kamene vysoko nad městem. Když si kontroluje zranění na spánku, zjistí, že po rozpolcené lebce nezůstala ani jizva. To ji utvrdí v tom, že se o ni postaral velmi schopný runi.

Pak ale přichází mnohem silnější moment – při pohledu na zrcadlo se jí v hlavě mihne vzpomínka na dutinu ukrytou za jeho rámem a na knihu, kterou z ní kdysi vytahovala. Když zrcadlo skutečně odsuně, najde tam tajný prostor přesně odpovídající její vizi. Je prázdný, ale Raeve si poprvé uvědomí, že její ztracená minulost je v tomhle místě doslova otisknutá do zdí.

Do pokoje následně vstoupí Veja, Kaanova sestra, a jejich rozhovor je od první chvíle napjatý. Veja Raeve otevřeně varuje, že málmr na jejím krku není jen obyčejný šperk a že pokud Kaanovi znovu zlomí srdce, postará se, aby to bylo naposled. Klíčový zlom ale přijde ve chvíli, kdy Raeve Veju mimoděk osloví jejím jménem, aniž by tušila, odkud ho zná. Obě si uvědomí, že jde o nevědomý záblesk staré vzpomínky na Elluinin život, i když Raeve to sama okamžitě popře.

Když Veja odejde, Raeve otevře balkonové dveře a poprvé spatří Dhomm v celé jeho kráse – město z rezavého kamene, černých květů, tyrkysové vody a spalujícího slunce, rozprostřené v obrovské zátoce. V tu chvíli jí definitivně dojde, že skutečně dorazila na místo, které pro Elluin kdysi znamenalo nový začátek.

Jakmile nabere síly, oblékne si lehký černý kaftan, vysoké boty a vydá se ven z pokoje. V odpočívárně narazí na Pyroka a Gríma, kteří právě hrají skripi. Bez jakýchkoliv zábran jim sní všechny kolčí škvarky, sebere svícen jako potenciální zboží na prodej a začne plánovat, jak se dostane do města, prodá svícen, nakoupí si nové čepele a následně zmizí. Z jejího pohledu to vypadá, že je konečně volná – nikdo ji nezavírá, nikdo ji nehlídá a v Dhommu zřejmě nefungují tak brutální pravidla jako na severu.

Venku si dokonce od jednoho strážného vymění meč za dýku i s pochvou, protože jí lépe sedí do ruky, a dál si ověřuje, jak zde funguje společnost. Zjišťuje, že mladí elementálové studují na Akademii Drokh a i „nicky“ dostávají možnost vzdělání nebo řemesla, místo aby byli obětováni drakům. O to víc v ní sílí pocit, že Dhomm je možná první místo po dlouhé době, kde by se dalo opravdu dýchat.

Nakonec se k ní připojí Pyrok, který jí nabídne, že ji doprovodí do města, aby ji při prodeji svícnu nikdo neoškubal. Raeve souhlasí hlavně proto, že chce najít obchod Rozčepýřený brk, kde plánuje nakoupit nové ostré brky – ve skutečnosti však myslí na zbraně a na pomstu Rekku Zharosovi. Společně tak scházejí po kamenných schodech do rozpáleného Dhommu, zatímco Raeve poprvé po dlouhé době cítí něco jako opatrný optimismus… a zároveň v ní sílí otázka, proč jí tohle město připadá tak povědomé.

Společně s Pyrokem Raeve poprvé opravdu prochází Dhommem, a město ji překvapuje svou živostí i klidem. Všude kolem nich se vine rezavě zbarvená architektura, popínavé rostliny, pouliční hudebníci a spokojení obyvatelé, kteří nepůsobí ani hladově, ani utlačovaně. Raeve si bolestně uvědomuje, jak moc se v představě o tomto místě mýlila – Dhomm je přesným opakem krutého světa, který zná z Průrvy a severu. Zároveň ji ale děsí, že by se jí tu mohlo začít líbit až příliš.

Pyrok ji záměrně vede oklikou, nechává ji město vstřebat a nakonec ji dovede k obchodu Rozčepýřený brk, kam Raeve zamíří s ukradeným svícnem. Doufá, že za něj získá dost zlata na nové vybavení a cestu zpět ke zdi, protože její jediný skutečný cíl zůstává stejný – vypátrat Rekka Zharose a pomstít se.

Uvnitř obchodu ji přivítá zvláštní, téměř tísnivá atmosféra. Krám je plný knih, lektvarů, runických pomůcek a podivných sběratelských předmětů. Za pultem sedí Vrún, slepý snovač myšlenek, který ji okamžitě pozná ještě dřív, než promluví. Bez jediného vysvětlení přesně ví, proč přišla, co chce koupit i kam má namířeno – pět dýk z dračích šupin, další železné dýky, hřeby, nenápadné oblečení pro Příšeří a pomůcku, kterou chce vypáčit okov ze zápěstí. Raeve si uvědomí, že Vrún doslova loví její myšlenky z hlavy.

Zpočátku jí jeho dar usnadňuje obchod, ale rychle se vše změní v něco mnohem bolestivějšího. Vrún se dotkne její hluboce pohřbené bolesti – Essiiny smrti, Třeby, okovu i prázdného místa v jejím nitru, které sama nedokáže pojmenovat. Dokonce naznačí, že všechny odpovědi má ukryté v sobě a mohl by jí pomoci je vytáhnout na povrch. To už je na Raeve příliš. Prudce ho zarazí a odmítne dál poslouchat cokoli, co by mohlo rozbít její pečlivě budovanou vnitřní hráz. Přesto od něj odchází nejen s objednaným vybavením, ale i s deníkem, inkoustem, koženou brašnou a malou ocelovou tyčinkou vhodnou na vypáčení pouta.

Do příběhu se znovu vkládá Elluinin deník, tentokrát z doby krátce po jejím příchodu do Dhommu. Veja se o ni po koupeli stará s překvapivou něhou, omlouvá se za svého bratra a nabídne Elluin lekce boje na Akademii Drohk. Právě v ten moment se v Elluin po dlouhé době znovu probudí jiskra života – boj se stává prvním krokem, jak se v Dhommu znovu nadechnout.

Později Raeve s Pyrokem sedí v podniku na pobřeží Loffu, kde se Raeve už po několikáté neúspěšně snaží odstranit okov ze zápěstí. Po desítkách marných pokusů se rozhovor stočí k Dhommu, Veje i k nebezpečně uzavřené oblasti, kde žije tichošlap. Raeve zároveň začne nenápadně mapovat městské stáje a Chrliče lávy, protože už přemýšlí o útěku z města směrem do Příšeří.

V ten moment se místo Pyroka v jejich kóji objeví Kaan. Atmosféra mezi nimi okamžitě zhoustne. Kaan jí bez problémů pomůže okov otevřít několika přesnými údery, zatímco Raeve využije příležitosti a začne na něj chrlit všechnu hrůzu, kterou zná z vlády jeho bratra – odtrhávání dětí od rodin, zneužívání „nicek“, život v Podsvětí i zločiny, které Tyrothův systém umožňuje. Přiznává, že právě kvůli tomu by ho stále dokázala zabít, přestože ji zachránil a přitahuje ji víc, než je ochotná připustit.

Kaan ji ale překvapí upřímností. Přizná, že o zločinech svých bratrů ví, že válka s nimi je jen otázkou času, ale že by znamenala smrt tisíců nevinných – především dětí, které jejich bratři používají jako vojáky. Raeve mu dokonce nabídne, že jeho bratry zabije sama, ale Kaan odmítá nečestnou vraždu a vysvětluje, že mezi vládci funguje starý kodex cti. Přesto je jasné, že Tyroth i Cadok jednou zaplatí.

Rozhovor se zlomí ve chvíli, kdy se Raeve pokusí vrátit Kaanův málmr. Kaan ji chladně zastaví a dá jasně najevo, že tento symbol se nepůjčuje jen tak – představuje mnohem hlubší pouto, které Raeve odmítá přijmout. V obavě, že by se mezi nimi mohlo vytvořit něco příliš silného, raději uteče.

Venku ji však zastihne déšť, a s ním přichází něco, na co vůbec není připravená. Zatímco vítr v ní vždy probouzel Oblaku, déšť v ní otevře píseň Krůpěje – drtivou, bolestnou moc vody, kterou dosud nikdy skutečně nepustila k sobě. Každá kapka v ní vyvolává žal, trhá jí srdce a nutí ji propuknout v nekontrolovatelný pláč. Síla vody se jí dere do nitra tak prudce, že se pod tíhou vlastních emocí málem zhroutí.

V té chvíli ji zezadu obejme Kaan, schová ji před deštěm a začne jí do ucha hlubokým hlasem broukat melodii, kterou Raeve až šokovaně poznává. Je to její píseň, její vnitřní uklidňující melodie, kterou zná z osamělých chvil, aniž kdy věděla, odkud pochází. Když s ním začne zpívat, déšť ustane a Raeve si poprvé naplno uvědomí, že jejich spojení sahá mnohem dál než jen k současnosti.

Kaan ji pak zavede hluboko pod Královskou pevnost, přes tajnou zahradu a nekonečné spirálové schodiště do skryté lunosvití krypty. Tam Raeve čeká největší šok – uprostřed jeskyně leží obrovský zkamenělý měsíc Slátry, lunosvita, kterého Kaan po staletí trpělivě skládal z nalezených úlomků. Celé místo je zasvěcené lásce, smrti a paměti. Jakmile se Raeve Slátry dotkne, zasáhne ji prudký záblesk vzpomínky: stříbrné úlomky převážené kolem její první cely po probuzení, chlad, který ji tehdy přitahoval, a pocit, že tenhle tvor kdysi držel její tělo v bezpečí.

Kaan už přestává pochybovat. Otevřeně vysloví to, co se vznáší mezi nimi od chvíle, kdy ji poznal – že Raeve je Elluin, žena, kterou kdysi miloval, a že právě Slátra ji po smrti udržela sto fází naživu, než s ní spadla zpět na svět. Raeve však pravdu znovu odmítne. I když ji vzpomínky i samotná Slátřina přítomnost doslova táhnou k přijetí minulosti, ona vše násilně sváže do dalšího „balíčku“ a hodí do svého vnitřního zamrzlého jezera.

Nakonec z krypty uteče, přestože s každým krokem cítí, že se vzdaluje něčemu zásadnímu – pravdě o sobě samé. Přesvědčuje samu sebe, že je lepší žít v nevědomosti, protože osamělý člověk nemůže o nic přijít. Jenže led na jezeře její mysli už je popraskaný víc než kdy dřív a je jen otázkou času, kdy se definitivně prolomí.

Po útěku z krypty se Raeve doslova řítí zpátky do Kaanových komnat, v hlavě jí víří chaos, Slátřina zkamenělá podoba, Kaanova slova i děsivě známý pocit, že se jí pod rukama rozpadá pečlivě budovaná zeď mezi přítomností a minulostí. Ve vzteku sama sebe několikrát udeří, aby zahnala myšlenku, že by na tom všem mohlo být něco pravdy. Přesto nezapomíná na svůj původní plán – popadne brašnu a z Kaanovy knihovny vezme další dýky z dračích šupin i železa, protože vybavení bude při cestě za Rekkem potřebovat.

Ještě než stihne odejít, zastoupí jí cestu sám Kaan. Místo další hádky jí ale do ruky vtiskne těžký kožený váček plný krvínu, aby měla prostředky, až opustí Dhomm. Pak ji vezme za tvář a s bolestnou něhou jí znovu řekne, aby šla pátrat po smrti – tentokrát ji však osloví celým jménem Elluin Raeve. Z jeho slov jasně vyplývá, že Slátřiny ostatky skládal po dlouhé fáze právě kvůli ní, protože věděl, jak moc svého lunosvita milovala. Když jí pak přiloží ruku na své srdce a téměř prosebně jí přeje, aby jí pomsta přinesla alespoň trochu klidu, Raeve to zasáhne mnohem hlouběji, než si chce připustit. Přesto nakonec uteče.

Namísto cesty ke stájím ji však znovu vede nejasné vnitřní nutkání. Míří podél břehu Loffu až k západnímu mysu, který ji přitahoval už od příchodu do Dhommu. Sama si uvědomuje, že ještě vlastně nechce odjet – jako by ji něco v tomto městě stále drželo.

Do vyprávění vstupuje další záznam z Elluinina deníku, tentokrát o jejích prvních dnech v Dhommu. Po první lekci boje s Vejou přichází ke Slátřině stáji a poprvé se zde pravidelně setkává s Kaanem. Sedává před mříží, hraje na strunný nástroj a mlčky dohlíží, aby se nejdřív najedla, teprve potom jí dovolí vstoupit za Slátrou. Z původního vzteku se postupně stane tichý každodenní rituál – Elluin jí, Kaan hraje a ona po jídle usíná schoulená na Slátřině ocasu za zvuku jeho hudby. Už tehdy se mezi nimi rodí intimní pouto, které ještě ani jeden z nich nedokáže pojmenovat.

Následuje kapitola z pohledu Veji, která se chystá tajně odletět do Arithie a najít Elluinin starý deník, protože v něm vidí jedinou šanci, jak Raeve pomoci přijmout pravdu bez toho, aby se zlomila. Ve stájích zároveň zastihne Kaana, který se musí vydat na jih království lovit nakaženého očarovaného draka, jenž začal pustošit vesnice. Mezi sourozenci proběhne napjatý rozhovor, v němž Veja Kaana tvrdě kritizuje za to, že Raeve ukázal svatyni a příliš brzy jí odhalil pravdu o Slátře i její minulosti. Bojí se, že pokud se Raeve dostane do rukou bratrů, mohou ji znovu ovládnout a obrátit proti Dhommu.

Zároveň vychází najevo další bolestná minulost – jejich otec byl tyran, který zničil nejen jejich rodinu, ale nepřímo i Elluinin život. Veja si uvědomuje, že pokud se Raeve dozví i zbytek pravdy o smrti své rodiny, její posedlost pomstou se může změnit v naprosté šílenství. Kaan nakonec odlétá na Rygunovi a Veja se sama vydává na cestu za deníkem.

Mezitím Raeve pokračuje dál za zeď na západním mysu, do zakázané džungle, kam ji už od začátku něco táhne. Přeskakuje runami pokrytou ochrannou zeď, protože dobře ví, že kdyby tam opravdu žil tichošlap, žádné runy by ho nezastavily. Je přesvědčená, že se za zákazem skrývá něco jiného – a právě to chce odhalit, než definitivně opustí Dhomm.

U stromu vyrůstajícího ze skalního převisu si všimne podezřele ohlazeného suku. Když ho vypáčí, objeví v dutině malou kamennou sošku, přesnou podobu Kaanova málmru – lunosvita a šavlotrna v pevném objetí. Soška v ní okamžitě vyvolá silnou odezvu a Raeve pochopí, že právě tahle stopa ji vede dál.

Sleduje téměř instinktivní cestu hustou džunglí, jako by ji vedly vlastní dávno zapomenuté kroky. Pod útesem nakonec objeví skrytý průchod zarostlý popínavými rostlinami, za nímž se vine úzká chodba a točité schodiště. To ji dovede do opuštěného tajného obydlí, které působí jako dávno opuštěné hnízdo lásky – s pecí, stolem, pohovkami, policemi plnými knih, pergamenových skřivanů a hlavně sbírkou stejných kamenných sošek, jakou našla ve stromě. Raeve si začíná uvědomovat, že zde kdysi žil pár, jehož vztah byl hluboký a něžný.

Když ji však Oblaka zavede ještě o patro výš, přijde skutečný zlom. V horní komnatě je kruhová spací rohož, peří, lunosvití motivy na stěnách a celé místo nápadně připomíná Slátřinu hrobku i Kaanovu svatyni. Jakmile Raeve vstoupí dovnitř, zasáhne ji prudká vzpomínka z minulosti. Vidí sama sebe – nahou na rohoži, plnou touhy, jak čeká na muže s řeřavýma očima. Cítí jeho doteky, polibky i vlastní zoufalou potřebu ho mít. A pak zazní otázka: „Co chceš, Elluin?“ Na což bez zaváhání odpovídá: „Tebe. Napořád.“

Vzpomínka Raeve doslova srazí na kolena. Lapá po dechu, přejíždí si rukama po hrudi a s neochvějnou jistotou jí konečně dochází, proč ji to místo od začátku tak silně přitahovalo. Tohle nebylo útočiště cizího páru. Byl to jejich společný domov. Její a Kaanův.

Do další části vstupuje Elluinin deník, který se vrací k jednomu z prvních skutečně intimních okamžiků mezi ní a Kaanem. Když jí zahraje píseň, kterou jí kdysi zpívali rodiče, Elluin se pod tíhou všech ztrát konečně zhroutí. Poprvé od smrti své rodiny a návratu Haedeona z Nejzazších zemí propukne v opravdový pláč – truchlí za rodiče, za sourozence, za Slátru i za hlas, který jí kdysi zakázali používat. Kaan ji beze slov zvedne, přitiskne k sobě a nechá její vzlyky doznít v bezpečí své náruče. Právě tady se mezi nimi rodí hlubší citové pouto, postavené na bolesti, důvěře a tiché blízkosti.

V přítomnosti mezitím sledujeme Kaana, který na jihu království dokončil lov nakaženého šavlotrna Blóma. Vesnice Rambek je z velké části zničená – spálené domy, mrtvý dobytek, zničené silo i ztracená úroda připomínají, jak ničivá byla dračí nemoc. Kaan přesto udělá vše pro to, aby následky zmírnil: slíbí zásoby zrní i trvanlivé zeleniny, aby vesnice přežila do další sklizně. Přesto ho tíží vina, protože ví, že zabil věrného společníka náčelníka Throna. Nechal Blóma zemřít mimo vesnici, aby měl při umírání alespoň trochu klidu, ale obraz jeho pádu i Krůpějina deště, který následoval, v něm zůstává jako další jizva.

Po této těžké události za ním přichází Grím s nečekanou prosbou – chce volno, aby se mohl vydat do Gondraghu ukrást vejce Velkého stříbrného šavlotrna. Nejde ale jen o šílený nápad. Grím přiznává, že ho pouto k Inčině hrobu ničí a potřebuje novou cestu, nový smysl. Kaan chápe, že jde o nebezpečnou výpravu, z níž se Grím možná nikdy nevrátí, a přesto se rozhodne mu pomoci: dopraví ho co nejblíž líhni. V jejich krátkém rozhovoru je silně cítit tichá mužská loajalita i vědomí, že se možná vidí naposledy.

Další kapitola patří Veje, která se po osmi cyklech letu dostává přes ledovou stezku bdění zpět k Průrvě. Cestu podniká tajně s vozkyní Noeve, aby se vyhnula Cadokovi a jeho lidem. V rozhovoru se mimo jiné dozvídáme, že královna se kdysi pokusila zastavit popravu členky Fíur du Ath, čímž si zřejmě znepřátelila Cadoka i Radu. Tento detail znovu ukazuje, jak rozvrácené a kruté je prostředí Průrvy.

Hlavním Vejiným cílem je ale získat zpět kouzelný náramek, který před sto fázemi v záchvatu zapomnění hodila do odpadní šachty. Bez něj totiž nemá šanci najít Elluinin deník ani pochopit vlastní výpadek paměti. Jenže na dně šachty žije samice sametového trogga, predátorka posedlá šperky a vzpomínkami.

Veja se spustí do obří jeskyně plné roztříděných odpadků, světélkujících vláken a troggových hnízd. Když bytost najde, okamžitě si všimne, že její náramek má trogg nasazený na hlavě jako korunku. Místo boje se však rozhodne pro vyjednávání. Posadí se před ni na židli a prostě ji požádá o vrácení šperku. Překvapivě to funguje – trogg je ochotná obchodovat.

Během rozhovoru vychází najevo fascinující detail o fungování této bytosti: vzpomínky mají doslova hmotu a pach. Trogg z nich vytahuje světélkující vlákna, z nichž si buduje celé své doupě. Čím silnější vzpomínka, tím zářivější vlákno. Je to děsivé, ale zároveň nesmírně důležité pro pochopení světa i magie vzpomínek v příběhu.

Veja nakonec nabídne výměnou málmr své matky, který kdysi ukradla vlastnímu otci Osternovi Vaegorovi. Trogg souhlasí, ponechá si řetízek a Veje vrátí samotný náramek. Přitom ale naznačí, že šperk ukrývá „pikantní a šťavnatá tajemství“ a že jeho používání bolí. Veja přiznává, že si z doby, kdy ho používala, nepamatuje nic – ví jen, že má dvě schopnosti, z nichž alespoň jedna bude klíčem k nalezení Elluininých záznamů a možná i pravdy o celé její ztracené minulosti.

Do této linie se znovu proplétá Elluinin deník, tentokrát už s jasným romantickým vývojem. Po několika dnech bez Kaanovy přítomnosti jí jeho návrat doslova vyrazí dech. Všímá si jeho nové jizvy i přívěsku – málmru s lunosvitem a stříbrným šavlotrnem. Když spolu znovu sdílejí hudbu a zpěv, napětí mezi nimi konečně přeroste v něco, co už nelze popřít. Elluin se k němu nakloní a letmo se dotkne jeho rtů. V tom jediném okamžiku cítí, jak se její svět rozpadá a skládá do něčeho většího, jasnějšího a šťastnějšího.

Kaan ji následně vtáhne do vášnivého polibku, v němž jí beze slov nabídne všechno, aniž by za to něco požadoval. Elluin si v tu chvíli definitivně uvědomí, že mu patří celé její srdce – a že to tak bylo už dávno. O to bolestnější je skutečnost, že je stále oficiálně zaslíbená jeho bratrovi. Přesto už není cesty zpět. V jejích očích se z bolesti začíná rodit naděje, že jednoho dne znovu opravdu vzlétne.

Nakonec podlehne zvláštnímu nutkání a začne si psát vlastní deník. V zápiscích přiznává, že se v tomto místě učí vůbec poprvé skutečně žít – bez okovů, bez cizích očekávání a bez neustálého strachu ze ztráty. Sama si ale zároveň uvědomuje, že ve skutečnosti žije v jakémsi „mezičase“, v bublině dávného štěstí, které patřilo jiné verzi jí samé – Elluin. Přiznává si, že Kaan miloval právě tuto ztracenou verzi, něžnější a odvážnější, schopnou lásky. O to bolestnější je pro ni otázka, proč odtud tehdy odešla, proč opustila Kaana, Slátru i samu sebe. Přesto zatím nedokáže tuto iluzi opustit a rozhodne se v ní ještě chvíli zůstat, dokud nesežene odvahu odejít nadobro.

Mezitím se do Dhommu vrací Kaan z výpravy za nakaženým drakem a z Gondraghu, kde vysadil Gríma poblíž líhně Velkého stříbrného šavlotrna. S Pyrokem probírá možnost, že Grím buď zemře, nebo se vrátí s vejcem – a v obou případech půjde o zásadní změnu. Přestože ho tíží starosti o Gríma, daleko silněji v něm rezonuje jiná otázka: Raeve stále neodjela.

Pyrok mu totiž prozradí, že Raeve opakovaně vídal na trhu, kde nakupovala mýdla, ručníky, kůže, látky, peří i další věci spíš pro zabydlení než pro cestu. Kaanovi tak začíná docházet, že Raeve si k jejich starému útočišti vytváří nové pouto. Když pak Pyrok zmíní, že se dokonce vyptávala na krále, Kaan v tom cítí jemný posun – možná poprvé skutečnou ochotu znovu se sblížit.

Další silný moment přichází, když Kaan z balkonu zahlédne Raeve na západním mysu dalekohledem. Vidí ji bosou, opálenou, s vlasy vyčesanými do uzlu, jak sbírá škeble do košíku a vypadá téměř domácně, klidně a živě. Pro Kaana je to bolestně krásný obraz – připomíná mu Elluin i vše, co spolu kdysi sdíleli. Přesto si znovu uvědomuje, že by jí své srdce bez váhání nabídl znovu, i kdyby ho měla rozdrtit.

Do toho se vkládá další Elluinin deníkový záznam, tentokrát z doby, kdy Kaan během Desátku zastupuje svého otce na trůnu. Elluin ho pozoruje, jak spravedlivě a laskavě jedná s poddanými, pomáhá chudým a jedná přesně v duchu hodnot, které vyznávali její rodiče. Právě tady si naplno uvědomuje, že Kaan je muž, kterého by její otec dokázal respektovat – a že její touha po něm už dávno překročila hranici zakázaného. Už nechce žít život, který jí vybrali jiní, ale vlastní.

V současnosti pak Raeve prožívá stále silnější a živější erotické sny a vzpomínky na Kaana, které už působí skoro jako skutečnost. Jeden z nich ji zastihne v jejich bývalé ložnici, kde znovu cítí jeho doteky, polibky i váhu jeho těla. Sen je natolik intenzivní, že se po probuzení ještě třese touhou a frustrací. Právě v ten moment ji ale vytrhne ohlušující dračí řev.

Když vyběhne ven, zjistí, že nad Dhommem probíhá Velká říje – vzácná dračí událost, kdy se obloha zaplní tisíci stříbrných stuh aurory a páry šavlotrnů krouží v nebesích v téměř tanečních formacích. Město pod nimi žije oslavou, všude vlají stříbrné prapory, hraje hudba, voní pečeně a lávová medovina. Raeve si uvědomí, že nejde o válku, ale o slavnost života, plodnosti a nových začátků.

Tato atmosféra v ní znovu probudí chuť běžet k něčemu, ne jen od něčeho utíkat. Poprvé po dlouhé době cítí silné pokušení vrátit se mezi lidi, do města, do života. Přesto se rozhodne otočit zpět. A právě tehdy si všimne černého pleteného košíku zavěšeného na stromě, kde kdysi našla první sošku.

Uvnitř najde masku, nádherné stříbrné šaty, střevíčky, mast proti slunci a nakonec Kaanův málmr. Přiložený vzkaz obsahuje jen čtyři slova: „Zatančíš si se mnou?“ Tento jednoduchý vzkaz ale nese mnohem hlubší význam – je to pozvání nejen na slavnost Velké říje, ale i symbolická prosba, aby spolu na chvíli znovu předstírali, že jsou tím, čím kdysi bývali.

Raeve si uvědomí, že právě tohle může být její definitivní rozloučení s minulostí. Poslední šance vzdát hold tomu, co mezi nimi bylo, než to nechá navždy za sebou. Vnímá to jako špendlík, který propíchne bublinu jejího mezičasu a vrátí ji do skutečného života – ať už to bude znamenat cokoliv.

Další Elluinin deníkový záznam odhaluje původ jejich tajného domu v džungli. Elluin popisuje, jak ji pergamenový skřivan a starý klíč dovedly skrytou chodbou až na kamenitý břeh Loffu, kde v útesech našla dokonale ukryté obydlí. Uvnitř na ni čekal Kaan s prostřeným stolem a přiznal, že jí chce toto místo darovat, aniž by po ní cokoli požadoval. Dokonce jí nabídne, že pokud o něj nestojí, odejde a už se nikdy nevrátí. Elluin ho ale umlčí polibkem a sama si přizná, že je rozhodnutá s ním „shořet“, i kdyby se kolem nich celý svět řítil do záhuby. Tím se definitivně potvrzuje, že právě tento dům byl od samého začátku jejich společným útočištěm a symbolem zakázané lásky.

V přítomnosti se Raeve nechá Pyrokem doprovodit na slavnost Velké říje. Přichází ve stříbrných šatech, které sama upravila do ještě odvážnější podoby, s maskou na tváři a s pocitem, že se pohybuje na hraně mezi hrou a osudem. Pyrok jí během cesty prozradí, že varování napsaná na zdi tam zanechala Veja, aby Kaan později nelitoval toho, co by po Raevině útěku mohlo nastat. Raeve si zároveň začíná stále víc uvědomovat, že pokud si nechá Kaana vymazat z paměti, bude muset odstřihnout i všechny, kdo jsou s jejím minulým já spojeni – včetně Pyroka, který jí začíná být nečekaně blízký.

Společně vstoupí do kupole představující Nejzazší země, stylizované jako ledový svět Lunosvitů. Raeve zde okamžitě zachvátí zvláštní pocit déjà vu, jako by ji místo volalo hlouběji mezi ledové sloupy. Přestože původně hledala Kaana, nechá se instinktem dovést až do oddělené herny pro bohaté, kde se hraje skripi. Tam pozná skupinu mužů, kteří mají zjevně nepříjemnou minulost s Pyrokem. Rozhodne se toho využít, vypůjčí si jeho zlato a usedne ke stolu. Jako sázku navíc nabídne oktimarovi jednu laskavost od každého protihráče, čímž si zajistí mnohem vyšší hodnotu hry.

Následuje několik partií, v nichž Raeve všechny přítomné boháče naprosto zničí. Vyhraje obrovské množství zlata, dost na to, aby mohla splatit Pyrokovy dluhy i financovat svůj další lov po Rekku Zharosovi. Je zjevné, že kromě peněz ji žene i zadostiučinění za to, jak tito muži kdysi s Pyrokem jednali. Napětí u stolu roste, dokud se neobjeví samotný Kaan, který jediným rozkazem vyžene všechny ostatní hráče pryč. V jeskyni tak zůstanou jen Raeve, Kaan a oktimar jako svědek další mnohem osobnější hry.

Mezi Raeve a Kaanem se okamžitě otevře bolestivé téma minulosti. Raeve se od něj dozví, že se kdysi svázala s jiným mužem, což je informace, která do jejích útržkovitých vzpomínek vůbec nezapadá. O to silněji v ní roste přesvědčení, že ztráta paměti možná není prokletím, ale ochranou před něčím mnohem strašnějším. Když se Kaana zeptá, proč ji stále zachraňuje a proč se na ni dívá, jako by o ni stále stál, odpoví jí naprosto odzbrojující větou, že i kdyby ho zaživa stáhla z kůže, pořád by ji miloval. Právě v této chvíli Raeve definitivně pochopí, že jeho pozvání na tanec nebylo hrou, ale zoufalým pokusem navázat na to, co mezi nimi kdysi skutečně existovalo.

Rozhodne se proto navrhnout vlastní sázku. Pokud vyhraje Kaan, odpoví mu na tři otázky pravdivě. Pokud ale vyhraje Raeve, budou až do příštího vzestupu aurory předstírat, že jsou těmi lidmi, kteří kdysi spolu žili v domě v džungli, a Kaan jí navíc splní jedno přání. Raeve zároveň přizná, že po skončení této noci si nechá Kaana vymazat z paměti, aby ho jednou provždy odstřihla od svého života. Sázka je stvrzena oktimarovou přísahou a hra začíná.

Samotná partie skripi je brilantní souboj plný taktiky i emocí. Kaan hraje s obrovským přehledem a téměř Raeve zatlačí do kouta. V rozhodujícím okamžiku ale Raeve využije kartu smoxe, kterou promění v klíště, kterým nakazí Šavlotrna vzteklinou, čímž zneškodní Kaanův poslední silný tah a vítězí. Tím získává právo na jejich společný „přelud“ – poslední noc, během níž si mohou dovolit předstírat, že minulost ještě není ztracená.

Když Raeve Kaana po partii vyzve slovy „Zatančíš si se mnou?“, odvádí ho zpět mezi tančící davy. Následuje dlouhá, bolestně intimní taneční scéna vyprávěná z Kaanova pohledu. On si konečně začíná plně uvědomovat, že Raeve v sobě nosí hlubokou ztrátu a přesvědčení, že si lásku nezaslouží. Přesto ji nechá vést, tančí s ní a postupně mezi nimi znovu ožívají staré návyky, doteky a důvěrnost, která mezi nimi kdysi existovala. Raeve se v jeho náručí uvolní natolik, že mu sama přizná, že jeho ruce se v ní dobře vyznají.

Romantickou chvíli přeruší útok dvou Šavlotrnů nad kupolí. Kaan okamžitě použije ochranné runy, aby dračí plameny nepronikly dovnitř. Právě během těchto záblesků si ale všimne, že Raeve při každém vyšlehnutí ohně panicky utíká mezi ledové sloupy a očividně něco skrývá. Pochopí, že dračí oheň odhaluje runy, které by jinak zůstaly neviditelné – a že Raeve nechce, aby něco spatřil. Rozběhne se za ní do ledového bludiště a tentokrát odmítne přijmout její další útěk.

V bludišti Raeve nakonec svolí, aby zavřel oči. Přijde k němu zezadu a začne ho líbat na spánek, krk, tvář i víčka – přesně tak, jak to dělávala Elluin. Kaan jí slíbí, že její tajemství odnese do hrobu, a Raeve se konečně uvolní natolik, aby si s ním začala hrát na schovávanou jako kdysi. Zpěvem ho dovede až na vrchol ledového sloupu, přímo pod měsícem, kde spolu ulehnou vedle sebe a hledí do oblohy.

Právě zde přichází jeden z nejsilnějších dialogů celé této části. Raeve konečně přizná, že o někoho přišla a že právě tato ztráta z ní udělala ženu, která už umí jen předstírat. Mluví o mrtvých, o touze ještě jednou obejmout ty, kteří odešli, a o tom, jak bolestné je zůstávat jen s přízraky minulosti. Přizná, že tato společná chvíle je pro ni buď promarněná šance, nebo poklad nevyčíslitelné hodnoty, ale v každém případě je za ni vděčná. Kaan si v této chvíli definitivně uvědomí, že před sebou nemá jen Elluin ani jen Raeve, ale nádhernou a tragickou směs obou žen.

Ve vyvrcholení celé scény už Kaan nevydrží si dál držet odstup. Strhne si masku, setře Raeve slzy z tváře a konečně ji vášnivě políbí, jako by po celou dobu stál na okraji útesu a teď se konečně rozhodl skočit. Polibek chutná po slzách, ztrátě i po tom všem, co mezi nimi zůstalo nevyřčeno – a přesto je to poprvé, kdy se jejich minulost i přítomnost skutečně protnou v jednom jediném okamžiku.

Další Elluinin deníkový záznam ještě víc prohlubuje význam jejich tajného domu v útesech. Elluin popisuje, jak tam s Kaanem žijí ve vlastní malé bublině mimo svět – společně večeří, on jí hraje a ona mu zpívá o Stínech, o rodině, kterou ztratila, a pak spolu usínají v náručí na rohoži, kterou Kaan vyrobil vlastníma rukama. Právě zde jí Kaan daruje svůj málmr, náhrdelník vytvořený ze šupiny Ahry, Velkého stříbrného Šavlotrna, kterou získal po nebezpečné cestě do Gondraghu. Pro Elluin se stává symbolem jejich lásky i naděje, že jejich společné pouto přežije vše, co je ještě čeká. Především se ale modlí, aby přežil Kaan, protože představa další ztráty je pro ni nesnesitelná.

Raeve se mezitím probouzí v jejich domě po společně strávené noci. Déšť bubnuje do světlíku, venku hřmí a ona si postupně uvědomuje, že neleží sama – Kaan je stále vedle ní, jeho tělo propletené s jejím. Vzpomínky na noc pod falešným měsícem, déšť, smích, alkohol i jejich návrat džunglí do úkrytu se jí vracejí v živých útržcích. Uvědomí si, že v opilosti promarnila své vítězné přání ze skripi, které mělo sloužit jako pojistka, a místo toho si dovolila přesně to, čeho se nejvíc bála: nechat se ukolébat představou, že s Kaanem může zůstat. Jenže právě to v ní spustí paniku. Vybaví se jí Fallon a všechny předchozí ztráty, takže se rozhodne okamžitě odejít, dokud je ještě schopná se odtrhnout.

Kaan ji ale zastaví dřív, než může zmizet. Připomene jí, že jejich dohoda stále platí, protože aurora ještě neskončila, a že si spolu musí vážně promluvit o minulosti. Raeve se tomu zoufale brání, jenže Kaan je tentokrát neústupný. Přizná jí, že její návrat neovlivní jen jeho samotného, ale i další osobu, která je pro ni zásadní, a že před pravdou už dál utíkat nesmí. Raeve se bolestivému rozhovoru snaží vyhnout tím, že mezi nimi znovu rozdmýchá fyzickou přitažlivost a schválně stočí hovor k tomu, co spolu kdysi v tomto domě dělávali po probuzení. Tím se jejich napětí okamžitě přelévá zpět do intimity.

Následuje dlouhá, extrémně intenzivní milostná scéna, v níž se Raeve nechá pohltit nejen přítomností, ale i vlastními vzpomínkami na sny, které v tomto domě prožívala. Postupně si uvědomuje, že ty sny nebyly jen fantazií, ale skutečnými ozvěnami minulosti, ve kterých s Kaanem sdílela hlubokou lásku i fyzickou blízkost. Kaan zároveň odmítá přijmout její plán nechat si ho po rozhovoru vymazat z paměti. Vynutí si nový slib: ať už bude pravda jakkoliv bolestivá, už si ho z hlavy vymazat nenechá. Během jejich spojení jí navíc připomene, že není žádným tajemstvím její minulosti, ale jejím osudem. Vrcholem celé scény je okamžik, kdy Raeve během orgasmu konečně procítí sílu jejich někdejšího pouta natolik intenzivně, že Kaan pozná, že si na jejich lásku skutečně začíná vzpomínat.

Teprve potom jí Kaan konečně řekne to nejdůležitější: existuje někdo, kdo ji potřebuje ještě víc než on a koho její návrat může zásadně ovlivnit. Tato slova v Raeve okamžitě probudí vzpomínku na pergamenového skřivana Třebu, který se k ní kdysi dostal. Poprvé ji napadne, že se ten skřivan možná nikdy neztratil náhodou, ale dorazil přesně tam, kam měl. Tím se bolestivě naznačuje, že onou „další osobou“ může být někdo mnohem bližší, než si dosud dokázala připustit.

Do minulosti mezitím znovu vstupuje Elluinin deník, tentokrát z doby Velké říje. Na oslavy přijíždí král Ostern se syny Cadokem a Tyrothem – právě s Tyrothem má být Elluin politicky svázána. Hned při prvním střetu se ukazuje jeho agresivní a majetnická povaha, když se ji pokusí zahnat do temného kouta, ale Elluin mu bez zaváhání přitiskne ke krku dýku z dračí šupiny. Během hostiny ji nutí sedět vedle něj se závojem a v naprostém tichu snášet roli budoucí poslušné princezny. Situace se ještě vyhrotí, když král Ostern veřejně ponižuje Veju. Elluin to nevydrží, strhne si závoj, vyleze na stůl a okázale si bere jídlo přímo z Tyrothova talíře, čímž otevřeně demonstruje odpor vůči celé jejich představě poslušné nevěsty.

Po hostině Ostern oznámí, že Kaan a Veja musí s jeho syny odletět pomoci s obnovou vesnice zničené vzteklým Šavlotrnem. Pro Elluin i Kaana je to další bolestivá připomínka, že jejich společná budoucnost se krátí – za třicet cyklů ji čeká vázací obřad s Tyrothem a korunovace. O to zoufaleji se oba upínají k posledním chvílím v jejich tajném útočišti, kde ještě mohou předstírat, že skutečný svět neexistuje.

V přítomnosti po tomto všem přichází téměř ironicky klidné ráno. Kaan Raeve připraví snídani z čerstvého ovoce nasbíraného v džungli a snaží se vytvořit prostor pro nevyhnutelný rozhovor. Raeve se ale dál vzpouzí a schválně obrací situaci v další smyslnou hru, aby si zachovala aspoň zdání kontroly. Pomocí magie mezi nimi vytvoří bariéru a začne se před Kaanem sama dráždit, čistě proto, aby ho vyprovokovala a vrátila mu pocit bezmoci, který v ní zanechal. Kaan však odmítá kapitulovat a dává jasně najevo, že její provokace jen oddalují nevyhnutelné. Tahle scéna krásně ukazuje, že mezi nimi už nejde jen o touhu, ale i o boj o moc, pravdu a to, kdo první ustoupí bolesti.

Závěrečný Elluinin deníkový záznam pak přináší naprosto zásadní zlom a konečně vysvětluje, proč Elluin Kaana opustila. Král Ostern ji nechá spoutat, zavře ji do holé místnosti a otevřeně jí sdělí, že ví o jejím vztahu s Kaanem i o tom, že spolu spali. Přinutí ji čelit strašlivé volbě: buď podstoupí vázací obřad s Tyrothem, nebo nechá zabít Veju, Kaana i její dračici Slátru. Vydírání tím ale nekončí. Ostern si všimne, že Elluin má zpožděné měsíčky a naznačí, že nosí Kaanovo dítě. Pokud chce, aby dítě přežilo, musí přesvědčit Tyrotha, že otcem je on. V opačném případě Ostern přísahá, že je oba s Kaanem najde a nechá popravit. Elluin si v té chvíli uvědomí strašlivou pravdu – že cena za nalezení lásky jejího života bude stejná jako u jejích rodičů: její láska musí skončit neštěstím.

V přítomnosti nastává další silný zlom. Raeve v noci probudí děsivá noční můra z dětství, ve které je znovu připoutaná na kamenné lavici v aréně a Král mrchožroutů jí do těla vypaluje další a další popáleniny, aby z ní vytvořil dokonale zuřivou bojovnici. Poprvé se zde naplno potvrzuje označení „Ohnivý skřivan“, kterým ji tehdy nazýval. Ještě horší je, že ve vzpomínce poprvé promluví, když vyhrožuje, že zabije každého, kdo se dotkne Fallon. To okamžitě odhaluje, že právě Fallon byla jediným člověkem, kvůli kterému dokázala prolomit své mlčení. Po procitnutí vedle Kaana se Raeve pokusí okamžitě utéct z domu, ale Kaan ji zastaví a chce vědět, kdo nebo co je Ohnivý skřivan. Raeve mu odmítne cokoliv vysvětlit a uteče se zchladit do vody u Loffu.

Jejich rozhovor ale přeruší přílet vyslanců ze Stínů. Největší šok přichází ve chvíli, kdy se z mraků vynoří těžce zraněná samice Lunosvita s potrhanými křídly, popálenou kůží a jezdcem, kterého Raeve pozná okamžitě – Rekkem Zharosem, mužem zodpovědným za její utrpení i za smrt někoho, koho milovala. Pohled na zmučenou dračici v ní okamžitě spustí téměř slepou vražednou zuřivost. Vybaví se jí Essiina krev, vlastní jizvy i všechna bolest, která ji s Rekkem spojuje. Vtrhne do ložnice, vytáhne všechny skryté zbraně a je rozhodnutá Rekka okamžitě zabít. Kaan jí ale doslova zatarasí cestu kusem zdi, aby jí zabránil vyvolat válku přímo na území Spáleniště, protože Rekk přiletěl pod bílou vlajkou a navíc s vyslanci Tyrothových lidí. Raeve proto musí své běsnění potlačit a přijmout slib, že Rekka na svém území nezabije. V hlavě už si ale plánuje, že ho dostane později.

Kaan mezitím odchází do staré stájové plošiny, kde přistála zraněná dračice. Tady se naplno ukazuje, jak strašlivě s Líri Rekk zacházel. Lunosvit je celý posetý puchýři od slunce, krvácí, z ran mu vytéká hnis a její křídla jsou rozervaná tak, že sotva přežila let. Rekk se ji navíc i v tomto stavu snaží dál nutit pohybovat se pomocí ostruh a biče. Kaan jen s krajním sebeovládáním potlačí touhu nechat Ryguna Rekka okamžitě roztrhat. Místo toho mu přikáže sesednout, postará se o to, aby byla Líri přenesena do stínu a dostala péči, a Rekka nechá spoutat železnými okovy. Během jejich rozhovoru se potvrzuje několik zásadních věcí: Rekk je skutečně ve službách Tyrotha, pátrá po uprchlé princezně ze Stínů a zároveň je jasné, že přesně ví, kdo Raeve je a co se stalo v aréně. Kaan mu dovolí pokračovat v pátrání jen pod dohledem a s vědomím, že ho upřímně nenávidí.

Raeve mezitím nedokáže zůstat v klidu. Vydá se sama ke stájové plošině, kam se dostane riskantním šplháním po útesu. Cestou ji zasáhne další prudká vzpomínka – tentokrát na let se zraněnou samicí Lunosvita připoutanou k jinému drakovi, která pod sluncem pomalu slepne. Tahle vidina ji téměř shodí ze skály, ale nakonec se na plošinu dostane. Když poprvé spatří Líri zblízka, přepadne ji místo čistého vzteku zdrcující smutek. V popálené dračici poznává vlastní bolest, vlastní puchýře a vlastní minulost. Postupně si připouští další část pravdy: kdysi zklamala Slátru, svého dávného Lunosvita, a právě proto ji pohled na Líri zasahuje tak hluboko. Když se jí konečně dotkne, projede jí tělem silný pocit návratu domů a Raeve pochopí, že jejich setkání nebyla náhoda. V ten moment Líri slíbí, že už jí nikdy nikdo neublíží.

Další kapitola se pak odehrává během prudké bouře, kdy je Líri konečně přesunuta do chladivé jeskyně chráněné runami. Raeve u ní zůstává po celý cyklus aurory a pomáhá tělozpytkyni Agni zacelovat rozsáhlou díru v křídle. Tady je nádherně vidět, jak silné pouto mezi Raeve a dračicí vzniká – Raeve ji uklidňuje, používá jižní dialekt, kterým podle všeho mluví naprosto plynně, a sama je překvapená, odkud ta slova zná. Agni si navíc všimne něčeho velmi důležitého: Raeve má dračí zrak, stejně jako Veja. Zároveň naznačí, že na jejím těle září stopy po podobném runovém procesu, jakým teď prochází Líri, což potvrzuje, že Raeve sama kdysi podstoupila nesmírně bolestivý zákrok spojený s vlastním tělem a zraněními. Raeve ale odmítá o svých jizvách a minulosti mluvit.

Když Agni odejde odpočívat, dorazí do jeskyně Kaan. Raeve už před ním nic úplně neskrývá a otevřeně přizná, že Líri patřila Rekku Zharosovi a že právě tento muž ji kdysi připravil o někoho, koho milovala. Kaan okamžitě pochopí, jak hluboká její potřeba pomsty je. Proto jí bez zbytečného přesvědčování sdělí, kudy bude Rekk po dokončení pátrání cestovat – přes Bothaim, neutrální území na hranici Příšeří a Spáleniště. A právě tam jí dává prostor k tomu, aby vykonala vlastní spravedlnost. Slíbí, že jakmile se Líri uzdraví, připraví ji k odletu a zároveň Rekka zdrží v Dhommu dost dlouho, aby měla Raeve náskok. Místo aby ji poutal k sobě, dává jí svobodu a důvěru. Raeve v tu chvíli konečně naplno chápe, proč Elluin Kaana tolik milovala – nikdy ji nechce vlastnit, ale vždy jí dává sílu růst. Jejich společnou scénu uzavírá Kaanova prosba, aby se k němu Raeve zase vrátila.

Jakmile Raeve od Kaana získá prostor vykonat vlastní spravedlnost, vydává se do Bothaimu, přesně na trasu, kterou má Rekk Zharos projíždět. Mezitím je čtenář vtažen přímo do Rekkovy perspektivy. Ten dorazí do hostince Sametové objetí, kde si užívá pocit vítězství, protože se definitivně zbavil zraněné Líri a plánuje si přivlastnit nového odolnějšího draka. Zároveň dál posedle myslí na princeznu Kyzari, kterou chce za každou cenu dopadnout. V hostinci si objedná pokoj, jídlo i prostitutku s modrýma očima a netuší, že si tím právě podepisuje rozsudek smrti.

V pokoji na něj skutečně čeká žena. Zpočátku vše působí přesně podle jeho představ – neznámá černovláska stojí zády u krbu a nechává ho přiblížit se dostatečně blízko. Jenže v okamžiku, kdy začne mluvit o aréně Khindard a on posměšně pronese jméno Ohnivý skřivan, past sklapne. Žena ho bodne železným hřebem, který ho okamžitě oslabí, odzbrojí ho, zatarasí mu cestu ven žiletkami ukrytými v klice a srazí ho do bezvědomí. Tím se Raeve konečně dostává ke své dlouho odkládané pomstě.

Po probuzení už ale nad Rekkem nestojí úplně Raeve, nýbrž Druhá – její temnější, nelidská část, která se vynořuje vždy, když je bolest příliš hluboká. Druhá ho připoutá a začne ho systematicky mučit přesně tak, aby prožil to, co způsobil Líri. Rozžhaveným pohrabáčem mu vypaluje do těla klikaté čáry, připomínající spáleniny od slunce, a otevřeně mu říká, že chce, aby pochopil utrpení Lunosvita, kterého nechal zaživa pálit slunečním světlem. Během této scény se odhaluje i další zásadní pravda: Druhá ovládá všechny čtyři písně živlů, včetně ohně, který před Raeve dlouho skrývala. Nakonec mu plameny přímo obalí tvář, čímž je Rekkova linie v příběhu brutálně a symbolicky uzavřena.

Současně se děj přesouvá k Veje, která proniká do královského paláce v Arithii. Pomocí stříbrného náramku měnícího podobu na sebe vezme tvář služky jménem Ayda, skutečnou dívku omráčí a ukryje a vydává se vzhůru spletitými patry paláce. Jejím cílem je jediná věc – najít Elluinin deník, který by mohl potvrdit pravdu o odchodu Elluin.

Napětí prudce vzroste, když se Veja přímo v Tyrothových komnatách střetne s Tyrothem Vaegorem. Musí předstírat, že je jeho těhotná milenka, a Tyroth jí v krátkém, ale děsivém rozhovoru připomene svou krutost i absolutní kontrolu nad všemi kolem sebe. Veja jen s krajním sebezapřením odolá nutkání ho na místě zabít, protože ví, že Kaan ještě není připravený na otevřenou válku. Jakmile Tyroth odejde, pustí se do horečného hledání deníku v místnosti, kde Elluin strávila poslední dny před porodem.

Zpočátku to vypadá, že je vše ztracené. Polovina pokoje byla po Elluinině smrti zničena, když se sem proboural její Lunosvit, a Veja se začne obávat, že deník dávno vzal zasvé. Pak si ale uvědomí, že zesláblá Elluin už nemohla vstávat z rohože, a začne hledat v jejím bezprostředním okolí. Nakonec pod rohoží skutečně objeví kožený deník s Kaanovým málmrem na deskách. Už samotný nález je obrovským zlomem, ale skutečný otřes přichází ve chvíli, kdy Veja otevře poslední záznamy.

Elluin v nich popisuje své poslední dny – jak byla tak slabá, že sotva dýchala, jak věděla, že porod nejspíš nepřežije, a především to nejzásadnější: pokud bude po narození dítěte provedeno čtení krve, otcovská linie nepovede k Tyrothovi, ale ke Kaanovi. Tím se definitivně potvrzuje pravda, která byla dosud jen naznačovaná – Kyzari je ve skutečnosti Kaanova dcera, ne Tyrothova. Elluin tedy skutečně lhala, odešla od Kaana, aby ochránila jejich nenarozené dítě i samotného Kaana před Tyrothovou pomstou. Zemřela v přesvědčení, že tím zachránila oba. Veja okamžitě chápe, že tento deník má sílu roztrhat celý svět na kusy, protože zničí legitimitu Tyrothovy rodové linie i jeho nároku na Kyzari.

Epilog pak otevírá další velkou dějovou linku. V podzemní cele sleduje Král mrchožroutů - Arkyn Vaegor vězněnou Kyzari, která se psychicky hroutí pod tíhou diadému i věznění. Nabídne jí falešné „propuštění“ a nechá ji podepsat pergamen. Kyzari ale do svého podpisu nenápadně ukryje drobný vzkaz, což naznačuje, že ani v zajetí neztratila schopnost přemýšlet strategicky. Arkyn následně pošle vlastního pergamenového skřivana se zprávou adresovanou Kaanovi Vaegorovi, jeho nevlastnímu bratrovi, čímž je jasně připravena půda pro další díl – tentokrát už s přímým střetem o trůn Spáleniště, pravdu o Kyzari a Arkynovu dlouho chystanou pomstu.

Raeve / Elluin Nevánová: Hlavní hrdinka příběhu. Po většinu knihy vystupuje jako Raeve – obávaná vražedkyně a členka Fíur du Ath. Postupně se ale odhalí, že je ve skutečnosti Elluin Nevánová, princezna z Arithie, která po pádu Slátry přežila díky magii a přišla o vzpomínky. Je rozpolcená mezi pomstou, bolestí, identitou „Ohnivého skřivana“ a návratem ke své původní minulosti. Je ústředním bodem všech hlavních zvratů.

Kaan Vaegor: Král Spáleniště, jezdec šavlotrna Ryguna a jeden z nejsilnějších mužů příběhu. Zpočátku vystupuje jako tajemný cizinec v přestrojení, později se ukáže jako Raevin zachránce, dávná zakázaná láska Elluin a skutečný otec Kyzari. Na rozdíl od svých bratrů je čestný, ochranitelský a Raeve nikdy nechce vlastnit, ale dát jí svobodnou volbu.

Kyzari: Princezna ze Stínů, považovaná za dceru Tyrotha Vaegora. Deníkové záznamy však odhalí, že je ve skutečnosti dcera Kaana a Elluin, kterou Elluin chránila lží o otcovství. Je klíčem k budoucímu konfliktu o moc a legitimitu rodu Vaegorů.

Veja Vaegor: Kaanova sestra. Velmi schopná, inteligentní a loajální. Má k Elluin/Raeve silný vztah už z minulosti a významně pomáhá odhalit pravdu o jejím životě pomocí deníku a kouzelného náramku.

Pyrok: Kaanův blízký přítel a věrný spojenec. V Dhommu Raeve provází městem, pomáhá jí orientovat se a postupně si k ní vytváří přátelské pouto. Často funguje jako odlehčení i jako důležitý prostředník mezi Raeve a Kaanem.

Grím: Další z Kaanových blízkých mužů. Drsný bojovník, který s Kaanem sdílí hlubokou loajalitu. Později se vydává na velmi nebezpečnou cestu do Gondraghu pro vejce Velkého stříbrného šavlotrna.

Agni: Mocná léčitelka a tělozpytkyně ve Spáleništi. Zachraňuje Raeve po zraněních a pečuje i o zraněnou lunosvitku Líri.

Bhea: Runi a léčitelka, která Raeve pomáhá už během věznění. Léčí její zbičovaná záda pomocí vracení času v ranách.

Tyroth Vaegor: Kaanův bratr, tyran a oficiální „otec“ Kyzari. Má být Elluinin politický partner. Manipulativní, majetnický a brutální. Je jedním z hlavních zdrojů konfliktu minulosti i budoucnosti.

Cadok Vaegor: Další z Kaanových bratrů a jeden z vládců Příšeří. Spoluzodpovědný za brutální systém na severu, arény a utrpení mnoha lidí.

Ostern Vaegor: Otec Kaana, Veji, Tyrotha a Cadoka. Tyranský patriarcha rodu Vaegorů. Právě on vydíral Elluin těhotenstvím a donutil ji odejít od Kaana, aby ochránila dítě.

Arkyn Vaegor (Král mrchožroutů): Velmi nebezpečný protivník z epilogu. Drží Kyzari v zajetí a rozehrává mocenskou hru proti Kaanovi.

Rekk Zharos: Jeden z nejnenáviděnějších mužů příběhu. Mučitel, pronásledovatel a muž zodpovědný za utrpení Raeve i zranění Líri. Jeho linka vrcholí Raevinou brutální pomstou v Bothaimu.

Hock: Válečník klanu Džókull, který se chce skrze rituální souboj stát Raeviným partnerem. Později ho v aréně zabije Kaan.

Rygun: Kaanův obrovský rudý šavlotrn. Extrémně inteligentní, loajální a děsivě mocný. Zachrání Raeve z arény a je symbolem Kaanovy síly.

Slátra: Elluinina milovaná lunosvitka. Po jejím pádu držela Elluin sto fází naživu, než sama zemřela. Její ostatky se stávají jedním z nejsilnějších emocionálních symbolů celé knihy.

Líri: Těžce zraněná lunosvitka, kterou Rekk brutálně týral. Raeve si k ní vytvoří velmi silné pouto a právě přes ni se dál vrací ke své minulosti.

Essi: Jedna z nejzásadnějších ztrát Raeve. Její smrt je hlavním motorem Raeviny pomsty.

Fallon: Velmi důležitá osoba z Raeviny traumatické minulosti, kvůli které poprvé promluvila jako Ohnivý skřivan.

Sereme: Důležitá osoba z Fíur du Ath. Má nad Raeve kontrolu díky její krvi, kterou vlastní a díky které jí dokáže ovládat.