Jak Viola a Roze zlomili královninu kletbu | Sedm smrtelných trnů

Poté, co se v katedrále ukáže, že Roze Violu nehodlá vydat královně, ale naopak ji chce využít k odhalení vraha svého otce, uzavřou mezi sebou nebezpečnou dohodu. Královna dala Rozemu sedm dní na Violinu popravu, a proto princ vymyslí plán, jak ji dočasně ochránit – předstírané zasnoubení. Společně pak pohřbí tělo velitele stráže do hrobu v katedrále.

Hned další ráno přijde za Violou do pokoje a přinese jí prsten rodu Roquelartů, který ukradl z královských zásob. Tento prsten slouží jako veřejný symbol požehnaného svazku s královskou rodinou, takže dokud ho Viola nosí, bude pro královnu mnohem těžší ji nechat v tichosti odstranit. Viola tak nezískává jen falešnou roli princovy snoubenky, ale i velmi viditelnou ochranu.

Roze jí zároveň oznámí, že od této chvíle musí být neustále spolu. Bude ji doprovázet na jídlo, do hodin i zpět na kolej, aby jejich vztah působil věrohodně a aby ji měl stále pod dohledem. Viola se sice snaží trvat na vlastní nezávislosti, ale oba dobře vědí, že její život teď závisí na tom, jak přesvědčivě budou svou hru hrát.

Ještě před snídaní se Viola pokusí najít profesorku Borgesovou, protože stále nedokáže pochopit, proč jí dala záhadnou černou knihu a proč ji v podstatě vydala do rukou královské stráže. Profesorka je však nezvěstná, což v ní jen prohlubuje pocit zrady a nejistoty. Místo odpovědí ji čeká další šok – při snídani ji Roze představí svým přátelům, Edwardu Paschalovi a Fletcheru Llopartovi, kteří okamžitě začnou jejich zasnoubení komentovat. Viola si navíc všimne, že Ed má na zápěstí stejné tetování jako Roze, což naznačuje existenci jakési tajné skupiny, o níž princ nechce mluvit.

Cestou na výuku Roze pokračuje v předstírání zamilovanosti před ostatními studenty. Viola má dokonce na okamžik pocit, že ji chce políbit, ale místo toho princ jen teatrálně políbí rodový prsten na její ruce. I tenhle drobný okamžik v ní však probouzí nepříjemně intenzivní reakce a začíná si uvědomovat, že hranice mezi přetvářkou a skutečnými emocemi může být mnohem tenčí, než čekala.

Mnohem bolestivější je pro ni ale rozhovor s Cerise. Aby ochránila sebe i kamarádku, musí jí lhát a tvrdit, že s Rozem tajně chodí už několik měsíců. Cerise se cítí zrazená, protože jí Viola nic neřekla, a jejich přátelství se tím citelně naruší. Stejně nepříjemný je i kontakt s Kolem. Viola podvědomě čeká, že její zasnoubení s princem vyvolá v Koleovi nějakou silnější reakci, snad žárlivost nebo aspoň šok, ale on jí jen klidně pogratuluje. To v ní zanechá hluboký pocit osamění – uvědomí si, že ji vlastně nikdo doopravdy nezná, protože její největší tajemství zůstává skryté.

V hodině historie se pak děj výrazně rozšiřuje o minulost celého království. Viola se od sira Patricka dozví zásadní informace o válce mezi Aragou a Castellem, o tom, že Mlha byla skutečně vytvořena meigami z Castellu, ale zároveň i to, že na straně Aragoy bojovaly jiné meigy, které vytvořily ochranný magický val kolem hradu. Tato informace v ní probudí naději, že magie nemusí být nutně jen zlá. Naděje je však vzápětí rozdrcena, když profesor vysvětlí, že i aragojské meigy byly nakonec obviněny ze zrady a popraveny. Viola si stále silněji uvědomuje, že v očích královské rodiny je její samotná existence hrozbou.

Po výuce se s Rozem pustí do pátrání v knihovně. Hledají spojitost mezi královou smrtí, záhadnými runami na jeho těle a starou válkou s Castellem. Ve veřejných archivech však narážejí na cenzuru – zmínky o magii byly systematicky odstraněny. Roze proto Violu zavede do tajné soukromé knihovny rodu Roquelartů, která skrývá zakázané texty o magii, válce i Castellu. Viola tam objevuje množství starých knih o meigách, jejich schopnostech a o konceptu „celistvosti“ magie, ale zároveň si uvědomuje, jak málo o vlastní moci ví. Stále se také vrací k černé knize od profesorky Borgesové a k runám, které nikdo nedokáže rozluštit.

Náskleduje večeře s královskou rodinou, která je pro Violu snad ještě děsivější než představa popravy. Roze ji přivede do soukromých komnat, kde se poprvé setkává s jeho sestrami – především s korunní princeznou Belladonnou – i s královnou Marií. Celá večeře je prodchnutá napětím, výsměchem a podivnými halucinacemi. Viola má děsivé vize brouků v polévce, sloužících bez obličejů a pocit, že ztrácí kontrolu nad vlastní myslí. Když Viola po jednom z těchto záchvatů uteče ven, princ Rize ji následuje a přidrží jí vlasy, zatímco zvrací, a snaží se ji uklidnit tím, že jí připomíná realitu jejich dohody. Tenhle nečekaně něžný moment Violu znovu zneklidní, protože do jejího obrazu krutého prince vůbec nezapadá.

Později v noci se společně vydají přímo za královnou, aby s ní uzavřeli novou dohodu. Roze před matkou trvá na tom, že Violu miluje a že jejich zasnoubení není žádná fraška. Zároveň jí nabídne něco, co královna skutečně chce – že společně najdou skutečného vraha krále. Pokud uspějí, královna odstraní Rozeho tetování sedmi trnů a nechá Violu žít. Královna nakonec pod tlakem souhlasí, i když je jasné, že Violu stále považuje za nebezpečnou meigu a jen čeká na příležitost, jak ji odstranit.

Začíná třetí den od chvíle, kdy Roze s Violou uzavřeli dohodu s královnou. Čas se nebezpečně krátí, protože se blíží okamžik, kdy z princova tetování zmizí další trn. Viola po neklidné noci nedokáže spát, a tak brzy ráno sestoupí do společenské místnosti, kde narazí na Kolea pracujícího na svém mechanickém projektu. Zpočátku jejich rozhovor působí skoro uklidňujícím dojmem, jako návrat k obyčejnému studentskému životu, ale brzy se stočí k válce a starému příměří s Castellem. Kole jí prozradí, že jeho otec kdysi na akademii patřil do studentské organizace usilující o mír – a že v ní byl i tehdejší princ Alexandr Roquelart, Rozeho otec. Tato informace Violu okamžitě zaujme, protože přesně zapadá do jejich pátrání po motivech královy vraždy.

Po návratu z plesu přichází jeden z nejzásadnějších zlomů celého příběhu. Viola konečně přímo konfrontuje Rozeho s tím, co viděla – s vraždou královny. Roze ji odtáhne do jejího pokoje, umlčí ji a přinutí ji vyslechnout pravdu, která je mnohem složitější, než se na první pohled zdálo. Přizná, že svou matku skutečně zabil, ale ne z touhy po moci nebo krutosti. Udělal to proto, že královnina magie sílila a ona se chystala ovládnout jeho tělo jako loutku, aby jeho rukama zabila právě Violu. V okamžiku, kdy pochopil, že už ji nedokáže zastavit jinak, rozhodl se jednat první. Tím se jejich vztah znovu bolestně promění – Viola sice dál cítí šok a odpor, ale zároveň si uvědomí, že jí tím Roze ve skutečnosti zachránil život.

V soukromí pokoje pak Roze odhalí ještě mnohem temnější pravdu o sobě samém. Prozradí Viole, že se vlastně nenarodil běžným způsobem. Vznikl z nenávisti a žalu své matky po vyhlazení Septanie během války s Castellem. Královna svou mocí doslova stvořila bytost z bolesti, pomsty a magie – a touto bytostí je on. Roze se proto sám vnímá jako něco „napůl skutečného“, uvězněného mezi životem a přeludem. Jeho kůže je navíc prokletá: holým dotekem dokáže zabíjet. Proto neustále nosí rukavice a své oběti obvykle raději usmrcuje dýkou, aby jejich smrt byla rychlá. Viola však jako první odmítne jeho sebedestruktivní pohled na sebe sama a řekne mu, že je skutečný, z masa a kostí, a především sám sebou. Tím mezi nimi vznikne ještě hlubší pouto, které málem vyústí v polibek – Roze ji však v poslední chvíli varuje, že takový polibek by ji zabil. Přesto je ten okamžik mezi nimi nesmírně intimní a nabitý nebezpečnou přitažlivostí.

Jenže naděje, že smrt královny všechno ukončila, se okamžitě rozpadne. Když Viola Rozemu vrací prsten a chtějí ukončit své falešné zasnoubení, zjistí, že tetování růže s trny na jeho paži nezmizelo. Královnina moc přetrvala i po její smrti a odpočet pokračuje dál. Oba tak pochopí, že jedinou skutečnou cestou ven stále zůstává odhalení pravdy o smrti krále Alexandra.

Právě proto Viola uskuteční plán, který připravila s Edem. Ještě téže noci se v převleku vydává do tajné Krypty Grimmstonů, ukryté za pohyblivou stěnou v knihovně. Tam podstoupí iniciační rituál – bolestivou cestu kamenným labyrintem, během níž pronáší jednotlivé přísahy spojené s kostmi, krví, dechem a touhou. Každé slovo jí způsobí nesmírnou fyzickou bolest, jako by samotná magie testovala její odhodlání. Roze ji během obřadu pozná a zoufale se ji snaží zastavit, ale pravidla společnosti jsou silnější než jeho vůle. Viola tak dojde až do středu labyrintu, kde musí napsat své nejhlubší tajemství: že se bojí sama sebe. Tím definitivně odhalí vlastní niterný strach z magie a temnoty, kterou v sobě nosí.

Následuje přijetí do Grimmstonů. Roze promění její tajemství v lišeje – symbol jejich společenství – a bolestivým rituálem jí ho „vytetuje“ přímo nad srdce. Viola tak získá vlastní znamení Grimmstonů a novou identitu: Písařku. Přestože je Roze rozzuřený, že se bez jeho souhlasu stala součástí jejich nejstřeženějšího tajemství, ostatní členové v ní okamžitě vidí obrovský přínos díky její schopnosti překládat starověkou aragojštinu.

Roze pak Viole konečně ukáže skutečný rozsah Grimmstonského dědictví. Pod Kryptou se skrývá obrovská šachta plná zakázaných artefaktů, knih, svitků a ztraceného vědění Hivernie. Jsou zde předměty ze zaniklých civilizací, dokonce i hřebeny z dračích kostí, což Viole definitivně potvrzuje, že mnohé „mýty“ byly ve skutečnosti záměrně vymazanou historií. Grimmstonové po staletí uchovávají pravdu, která by mohla měnit říše a rozpoutat války. Jejich největším tajemstvím jsou ale knihy o meigské magii – poslední zachráněné svazky, které unikly královniným spálení. Viola navíc zjistí, že Roze i Grimmstonové celou dobu tajně chránili přeživší meigy a ukrývali je před královnou. Tohle odhalení zcela převrátí její pohled na prince: muž, kterého považovala za vraha mágů, se ve skutečnosti snažil zachránit každého, koho mohl.

Právě v Kryptě se pak objeví další zásadní stopa. Při překládání starých textů Viola narazí na fragment pergamenu, který zmiňuje Orasovu Knihu naděje, celoživotní pátrání po ní a především „starodávného badatele“, který ukázal její část. Pergamen navíc nese symbol draka, stejný jako znak Castellu i jako znak na knize od profesorky Borgesové. Viola okamžitě pochopí, že vše spolu souvisí: Castelle, Kniha naděje, zmizení profesorky i smrt krále Alexandra. Dochází jí, že někdo uvnitř Vandenberghu pravděpodobně pracuje pro Castelle a snaží se zabránit tomu, aby byla Mlha někdy zničena.

Tohle zjištění ji žene dál i mimo Kryptu. Sdílí část pravdy s Cerise a poprvé nahlas přizná, že její city k Rozemu už dávno nejsou čistou nenávistí. Sama si uvědomuje, že mezi posedlostí a odporem vede jen velmi tenká hranice – a ona po ní kráčí už dlouho. Cerise jí navíc pomůže dostat se k dalšímu pátrání, které zavede Violu ke zvláštní knize v laboratoři. Když ji s kamarádkou otevřou a vyzkouší pár postupů, magie knihy se probudí a vypustí obrovského hada, jenž zaútočí na police a přinutí je prchnout. Viola se ale odmítá vzdát odpovědí, a tak se do místnosti vrací sama, odhodlaná získat knihu zpět a zjistit, jaké tajemství v sobě skrývá.

Viola se probouzí ve svém pokoji, otřesená událostmi z katakomb a stále pronásledovaná obrazem svého mrtvého bratra. Roze sedí celou dobu u její postele a čeká, až se probere, viditelně vyčerpaný a ještě bledší než obvykle. Když se jí zeptá, co v hrobce viděla, Viola mu konečně odhalí pravdu, kterou v sobě roky dusila – že ducha svého bratra nevídá jen ve snech, ale že ji pronásleduje už celé týdny. A pak přizná i to nejhorší: že ho jako dítě sama zabila.

Ukáže Rozeovi svůj medailonek, kvůli kterému se tehdy s mladším bratrem pohádali. Chtěl si s ním jen hrát, ale Viola se rozčílila, chtěla mu ublížit a její stíny se vymkly kontrole. Když se probrala, byl mrtvý. Tehdy jí doma začali říkat Annie podle prostředního jména Annette, a právě odtud pochází děsivé oslovení „Krvavá Annie“, které na ni opakovaně volá jeho duch i mrtvá královna. Viola se konečně naplno otevře a přizná, že právě tato tragédie vedla k tomu, že ji rodiče odvrhli.

Místo odsouzení ale přichází něco, co Violu zaskočí ještě víc – Roze ji neodsoudí. Naopak její vinu okamžitě pojmenuje jako nehodu dítěte, které nedokázalo ovládat vlastní moc. S nečekanou něhou jí setře slzy a dá jí najevo, že ji za to nepovažuje za monstrum. Dokonce mezi nimi padne až šokující přiznání: Roze téměř šeptem pronese, že ji možná hledal celý svůj život. Viola si v tu chvíli uvědomí, jak hluboké pouto mezi nimi vzniklo, protože oba nesou tíhu smrti způsobené vlastníma rukama.

Napětí mezi nimi se ještě víc vyostří, když Roze bez okolků přizná, že svou matku zabil kvůli Viole. Poprvé mezi nimi zazní i otevřená touha – Roze jí řekne, že ji chce políbit. Jenže jeho smrtící prokletí jim nedovolí překročit poslední hranici, a tak mezi nimi zůstává jen spalující, téměř nesnesitelné napětí. Přesto Viola poprvé skutečně uvěří, že tělo mrtvé královny v katakombách nezohavil on, ale někdo jiný – pravděpodobně sama královna nebo některá z princezen, aby ho očernily.

Jenže času mají zoufale málo. Do vypršení kletby zbývají už jen dva dny a Belladonna mezitím uzavírá celé království. Rozhlásí, že Viola je meiga a zrádkyně, čímž rozpoutá hon nejen na ni, ale na všechny, kdo by mohli mít magii v krvi. Roze si okamžitě uvědomí, že ji jeho sestry chtějí vylákat tím, že budou ohrožovat ostatní, a proto odmítne riskovat. Rozhodne se Violu ukrýt na jediném místě, o kterém nikdo neví.

Za pomoci Grimmstonů a Eda ji tajně provede opuštěnými částmi hradu až do galerie, kde za skrytým obrazem otevře tajnou chodbu. Dlouhými temnými tunely ji vede hluboko do věže, do svého skutečného soukromého pokoje, který leží mimo královské komnaty i studentské koleje. Je to místo, kde Roze tráví většinu svého života – skrytý pokoj plný knih, drahého nábytku, klavíru a temně zelených detailů připomínajících jeho jméno. Viola si při pohledu na ten prostor naplno uvědomí, jak moc je Roze ve vlastní rodině i na dvoře vyvrhelem.

Právě tady ji chce ukrýt, dokud společně nepřijdou na způsob, jak rozluštit tajemství Castellovy knihy a zlomit kletbu. Viola zuří, protože nechce být zavřená ve věži, zatímco čas neúprosně běží, ale Roze trvá na svém. Přislíbí jí, že jí přinese vše, co bude ke studiu potřebovat – knihy, runy, cokoli z Krypty nebo rodinné knihovny. A pak před ní udělá něco, co ji odzbrojí ještě víc než jeho slova: sedne si ke klavíru, stáhne rukavice a začne hrát. Viola ho sleduje téměř v transu a právě v té chvíli si definitivně přizná, že se do něj zamilovává.

Zatímco je Roze pryč a shání materiály, Viola v jeho knihovně objeví malou knihu poezie. Uvnitř najde svou černou hedvábnou stužku, kterou měla před několika dny spletené vlasy – Roze si ji schoval jako záložku. Kniha je otevřená na sonetu, jehož první verš zní „Srdce je říší zla.“ Viola ten verš okamžitě pozná, protože právě stejná věta se objevila v Castellově knize, než ji profesorka Borgesová obvinila ze špatného překladu a poslala na popravu. Dojde jí, že Roze ví víc, než jí řekl. A proto se rozhodne věž opustit.

Pomocí tajných chodeb a vlastních stínů se proplíží hradem až do jeskyní pod horou, kde hledá profesorku Borgesovou. Místo ní ale narazí na Kolea, který se ukrývá u své rodiny. Viola se mu v zoufalství svěří, že je meiga, a doufá, že jí jako přítel pomůže. Kole však reaguje úplně jinak, než čekala. Nejprve šokovaně mlčí, ale pak se v něm začne míchat strach, hněv a pocit zrady, že mu to celé měsíce tajila. Nakonec přizná i něco dalšího – že si všiml jejích citů, ale nikdy je neopětoval.

Tohle odmítnutí Violu zlomí mnohem víc, než čekala. Kole se na ni začne dívat s odporem a strachem, jako by už nebyla člověk, ale hrozba. Všechny roky potlačované viny, strachu a sebenenávisti se v ní zlomí v jediném okamžiku. Stíny se jí vymknou kontrole stejně jako kdysi v dětství. Když se znovu vzpamatuje, Kole leží mrtvý na zemi, tělo nepřirozeně zkroucené a oči upřené přímo na ni. Lidé z jeskyní navíc část výjevu zahlédnou a okamžitě pochopí, že za jeho smrtí stojí její temnota. Viola proto v panice uteče zpět do bezpečí věže.

Když se Roze vrátí, je zakrvácený a vyčerpaný. Prozradí jí, že Belladonnu přesvědčil o její smrti – místo Violina srdce jí donesl srdce nemrtvého velitele stráží, kterého mezitím zabil. Belladonna mu možná uvěřila, ale tetování na jeho paži stále nezmizelo, takže kletba pokračuje dál. Viola už to psychicky nezvládá a přizná mu další děsivou pravdu: že v jeskyních zabila Kolea.

Ani tentokrát ji Roze neodsoudí. Okamžitě pozná, že to byla další nehoda způsobená ztrátou kontroly, a znovu jí připomene, že skutečné monstrum vypadalo jinak – jako jeho matka, která ubližovala vědomě a cíleně. Viole opakuje, že není zrůda, i když sama tomu stále nedokáže uvěřit. Jejich rozhovor se postupně stočí i k Rozeovým rodičům a on jí poprvé odhalí, že jeho matka byla kdysi možná jiná, ale vztah ke králi se postupně proměnil v posedlost, která z něj vysála život.

Na závěr této části přichází krátké, ale nesmírně intimní zklidnění. Viola ulehá do Rozeovy postele, zatímco on spí na pohovce. Ještě před spaním ho ale přistihne, jak se svléká z krvavého oblečení a odkládá kožené popruhy plné nožů, což mezi nimi znovu rozdmýchá jiskřivou chemii i lehce provokativní škádlení. Přes všechnu smrt, vinu a děs kolem nich končí tato část překvapivě jemně – Roze jí do tmy popřeje: „Dobrou noc, miláčku.“

Ve věži zbývá Viole a Rozemu už jen poslední den před vypršením kletby. Po probuzení v jeho pokoji si Viola naplno uvědomuje beznaděj celé situace – do dalšího západu slunce zbývá jen několik hodin a poslední dva trny na Rozeově paži odměřují čas, který jim ještě zbývá. Přesto se oba snaží pracovat s tím, co vědí. Postupně si skládají dohromady, že Belladonnina posedlost Violinou smrtí zřejmě nesouvisí jen s tím, že je meiga, ale s něčím mnohem větším: s minulostí království, válkou s Castellem a pravdou, která by mohla vyjít najevo, kdyby se podařilo přeložit Knihu naděje a rozptýlit Mlhu. Viola dochází k závěru, že královna zoufale potřebuje zabránit tomu, aby někdo odhalil, co se stane, až Mlha zmizí.

Roze se rozhodne znovu pátrat po profesorce Borgesové, která podle všeho zmizela těsně před vypuknutím honu na meigy. Viola chce jít s ním, protože právě profesorka jí kdysi dala Castellovu knihu a může znát odpovědi, ale Roze ji odmítne pustit z věže. Nevěří nikomu mimo Grimmstonů a bojí se, že je celá země připravena Violu vydat. Když odchází, zamkne ji uvnitř. Viola zuří, protože má pocit, že zatímco on riskuje, ona je bezmocně zavřená, ale nakonec se místo vzteku vrhne do dalšího pátrání.

Při pohledu z okna si všimne něčeho zásadního – pod věží se v Mlze rýsuje skleněná kupole Krypty Grimmstonů. Na kamenných zdech kolem ní zahlédne čtyři stejné runy, jaké jsou vyryté na obálce Castellovy knihy. V tu chvíli jí dojde, že Grimmstoni a kniha jsou propojení mnohem víc, než si dosud myslela. Odpovědi proto musí být právě tam. Rozhodne se z věže utéct tajnou chodbou, kterou objeví v čele Rozeovy postele za vyřezanou démonickou tváří.

Únik se ale promění v noční můru. Tajná chodba vede do extrémně úzké sítě tunelů ve zdech hradu, které se zdají být nekonečné a snad se samy přeskupují. Viola se jimi hodiny plazí v naprosté tmě, odírá si ruce i kolena do krve, ztrácí pojem o čase a propadá panice. Tunely se stále zužují, až se sotva může nadechnout, a ona začne věřit, že v nich zemře uvězněná zaživa. Ve chvíli, kdy už je fyzicky i psychicky na dně, ucítí na noze malé drápky a v hrůze pustí své stíny naplno ven. Ty prorazí zeď vedle ní a Viola se doslova zřítí ven – přímo k nohám profesorky Borgesové.

Profesorka ji odvede do skryté kuchyně v neznámé části hradu a postará se o ni. Zpočátku působí jako zachránkyně, ale během rozhovoru konečně odhalí jednu zásadní pravdu: sama je meiga, ovšem světlého typu. Přizná, že světlé meigy umějí tvořit, věštit, odhalovat a spojovat, zatímco Violina magie stínů patří k temné větvi. Tvrdí, že Violu obdarovala knihou záměrně, protože věděla, že právě ona ji dokáže přečíst. Jenže čím déle rozhovor trvá, tím je profesorčino chování podivnější. Místo odpovědí začne Violu přesvědčovat, že by se měla vzdát a nechat věci plynout.

Pak přichází šokující odhalení. Čaj, který Viola od profesorky pije, je otrávený. Když se jí začne motat hlava a celé tělo ochabuje, falešná Borgesová se konečně přestane přetvařovat – ukáže se, že nejde o profesorku, ale o mrtvou královnu Mariu, Rozeovu skutečnou matku, která se za ni pouze vydávala. Než Viola upadne do bezvědomí, Maria jí prozradí, že její slabostí je srdce, a dá jasně najevo, že ho chce získat bez ohledu na to, co provedla jejímu synovi.

Violu zachrání Cerise, kterou přivolá Vaflička. Když se probere zpátky ve věži, dozví se, že jí kamarádka podala protijed a doslova jí zachránila život. Zároveň přináší další děsivé zprávy – v království začala inkvizice a Belladonna nechává zatýkat každého, kdo by mohl být meiga. Mezi uvězněnými je i skutečná profesorka Borgesová. Viola se okamžitě začne obviňovat, že je to všechno její vina, stejně jako Koleova smrt, ale Cerise i Roze ji přesvědčují, že skutečným viníkem je Belladonnina šílenost. Roze jí zároveň znovu přísně zakáže věž opustit.

Když Cerise odejde, mezi Violou a Rozem konečně padnou další důležitá tajemství. Viola na něj udeří kvůli sonetu „Srdce je říší zla“, který našla založený svou stuhou v jeho knize básní. Roze se přizná, že jí nevěřil, prohledal kabinet profesorky Borgesové a dokonce ukradl její školní práci, aby našel spojení mezi ní a profesorkou. Zároveň ale poprvé naprosto otevřeně mluví o svých citech. Přizná, že ji nikdy skutečně nenáviděl – jen od začátku cítil něco silného, nejasného a nebezpečného, co ho k ní neustále táhlo. Viola si v tu chvíli definitivně uvědomí, že jeho city jsou stejně hluboké jako její.

Večer, kdy jim zbývá už jen poslední noc, se mezi nimi všechno definitivně zlomí. Viola nechce usnout s pocitem, že něco zůstalo nevyřčené, a proto nabídne Rozemu, aby spal vedle ní v posteli. Přestože oba vědí, že jeho skutečný dotek by ji mohl zabít, rozhodnou se vzít si alespoň to, co jim osud dovolí. Nejprve spolu jen leží, mluví o tom, jaké by to bylo, kdyby se opravdu vzali, a představují si společnou budoucnost, kterou nejspíš nikdy nedostanou. Právě tahle představa jejich nemožného života dodává celé scéně ještě větší sílu.

Nakonec mezi nimi propukne dlouho zadržovaná vášeň. Roze, stále v rukavicích, aby ji nezabil, začne Viole dopřávat něhu i intimitu tak, jak jen to jeho prokletí dovoluje. Celá noc se pro oba stane okamžikem absolutní blízkosti, důvěry a odevzdání, kdy si poprvé dovolí být jeden druhému skutečně nablízku bez masek, lží a vzájemné obrany. Viola si uvědomí, že od této chvíle bude svůj život dělit na dobu před Rozem a po něm. Nakonec mu stejnou něhu oplatí ona, když si navlékne jeho rukavice a dotkne se ho tak způsobem, který je pro něj poprvé bezpečný. Pro oba je to nejhlubší intimita, jakou kdy zažili.

Viola zůstává v hradních chodbách sama jen s Vafličkou a čas se jí neúprosně krátí, protože venku už začíná šednout obloha. V tichu hradu ji začne pronásledovat žalostný zvuk houslí, který se mění v děsivou past. Neviditelná smyčka ji stáhne po chodbě přímo do královniny ložnice, kde konečně najde kouzelné zrcadlo – skutečnou kotvu Mariiny magie. Pokusí se ho zničit stříbrným kolíkem, ale brzy zjistí, že nejde o obyčejný předmět. Ze skla vystoupí její vlastní odraz, živoucí bytost, která se představí jako samotné Zrcadlo, prastará síla pravdy a zjevení zotročená královnou. Když mu Viola kolíkem přeruší spojení s Marií, Zrcadlo jí výměnou za vytažení stříbra nabídne odpovědi.

Z rozhovoru získá Viola naprosto zásadní pochopení vlastní podstaty. Královna je světlá meiga, zosobnění tvoření, sjednocování a odhalování, zatímco Viola je její protějšek – temná meiga, Dívka stínů z království smrti, jejíž mocí je ničit, oddělovat a zahalovat. Zrcadlo jí vysvětlí, že temnota sama o sobě není zlem, stejně jako světlo samo o sobě není dobrem. Záleží jen na tom, jak se síla použije. Právě tady Viola poprvé skutečně připustí, že její stíny nejsou chyba ani prokletí, ale její pravá přirozenost.

Když se zeptá na Knihu naděje, Zrcadlo jí ukáže její text a Viola v dávných runách objeví klíč k porážce královny: „zkáza zničila sama sebe.“ Obraz Urobora jí dojde jako symbol – Mariina magie se může zničit jedině sama sebou. Mlhu, kterou sama kdysi seslala, lze obrátit proti ní. S touto novou jistotou se Viola rozběhne za Rozem.

Cestou ji ještě zastaví zjevení jejího mrtvého bratra. Tentokrát už ale nejde o děsivou halucinaci, nýbrž o poslední pokojné rozloučení. Bratr jí prozradí, že Roze je v Moodyho posluchárně, a zmizí se slovy odpuštění. Tento moment pro Violu definitivně uzavírá jednu z jejích nejstarších traumatických ran.

Když dorazí do posluchárny, čeká ji noční můra. Celý sál je pohlcen přerostlými trnitými růžemi a do zdí jsou vpletení všichni Grimmstonovi, které předtím poslala Rozeho hledat. Královna Maria zde mezitím plně ovládla těla svých dcer a skrze Belladonnu, Vistárii, Oleandru i ostatní s Violou manipuluje. Vafličku jediným gestem promění v kámen a pak začne na Violu útočit psychologicky – vrhá na ni iluze jejích největších vin: mrtvého bratra, Kolea i Rozeho. Cílem je zlomit ji přesně tam, kde je nejslabší – v její vině a sebenenávisti.

Pod tlakem těchto iluzí se ale stane pravý opak. Violiny stíny se instinktivně vymknou a zničí královninu iluzi i šlahouny kolem ní. Tím se jí podaří poprvé prorazit Mariinu psychickou nadvládu. Královna jí následně ukáže Rozeho – leží vyčerpaný na zemi, poslední trn jeho tetování téměř vybledl, což znamená, že se blíží konec jeho existence. Viola se zoufale pokusí vyjednat výměnu vlastního života za jeho, ale Maria odmítne.

Pak přichází nejbolestivější okamžik celého finále. Královna donutí Violu přiznat Rozeovi pravdu o smrti jeho otce. Vyjde najevo, že během maškarního plesu, o šest týdnů dříve, ji v temné chodbě napadl psychicky zlomený král Alexandr. Poznal v ní dceru Leóna a v záchvatu šílenství se ji pokusil donutit vypustit temnotu proti Marii. Když ji začal škrtit a Viola bojovala o život, její stíny se uvolnily a Alexandra zabily. Byla to nehoda v sebeobraně, ale Viola od té chvíle nesla tíhu viny jako další důkaz své „zrůdnosti“.

Místo odsouzení však přijde zlom. Roze jí neodpustí jen ze soucitu – on její temnotu přijme. Řekne jí, že právě její nebezpečnost je tím, co na ní od začátku viděl a co ho k ní přitahovalo. Tato slova konečně prolomí poslední hráz. Viola přestane své stíny potlačovat a zcela přijme svou identitu Dívky stínů. Temnota ji obalí jako plášť, koruna i zbraně a poprvé je její moc zcela pod její kontrolou.

Společně s Rozem se pak postaví královně napřímo. Viola vyžene Mariina ducha z Belladonny a dalších princezen, ale sama královna už mezitím přijde v nové, mnohem děsivější podobě – jako obrovský pavoučí netvor, zosobnění její nekontrolované magie. V boji Belladonna získá zpět sama sebe, zachrání Vafličku z kamenné podoby a spolu s ním unikne ze sálu.

Viola s Rozem mezitím uskuteční svůj poslední plán. Pomocí stínového kopí prorazí ochrannou bariéru hradu a vpustí dovnitř Mlhu. Ta okamžitě začne požírat vše, co vzniklo z Mariiny zvrácené magie – šlahouny, pavoučí monstrum i samotnou královninu přítomnost. Grimmstonovi se probudí a Viola s Rozem je stihnou vyvést do bezpečí.

Jenže Roze si uvědomí poslední strašlivou pravdu: protože byl stvořen z matčiny moci, její existence je stále svázaná s jeho životem. Dokud bude žít, část Marie přežije také. Chce proto zůstat v sále a zemřít spolu s Mlhou. Viola ho však odmítne opustit a zavře se s ním uvnitř.

Ve chvíli, kdy je Mlha téměř pohltí, Viola pochopí poslední řešení. S pomocí svých stínů propojí svou moc s Rozem a požádá ho, aby ji zabil. Když ji políbí, spojí se jejich smrt, jed i temnota – a místo definitivního konce se oba probudí v Castellu, v království smrti, které je ve skutečnosti posmrtným životem a současně uzdravující se zemí jejího otce.

Tady vyjde najevo poslední velká pointa: Roze nebyl jen výtvorem Mariiny zkažené magie. Protože přežil její zánik, je skutečnou bytostí, která už dávno přerostla vlastní původ. Castelle se zároveň začíná uzdravovat, stejně jako Aragoa, protože světlo a temnota byly konečně znovu uvedeny do rovnováhy. Viola se tak definitivně vrací domů jako pravá dědička Castellu a Roze po jejím boku poprvé existuje bez bolesti, jedu a matčina prokletí.

Příběh tak končí vítězstvím, které se zrodilo z přijetí temnoty místo útěku před ní – Viola se nestala monstrem, ale vládkyní vlastní síly, a Roze konečně našel svobodu i možnost ji skutečně milovat.